Výzkum naděje, vděčnosti a prožívaného stresu u pacientů s myelomem

Publikováno 3.2. 2022

Co říkají výsledky psychologického výzkumu o naději, vděčnosti a prožívaném stresu u pacientů s mnohočetným myelomem?

Bc. Adéla Geprtová1 & doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D.2

1 Psychologický ústav, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

2 Ústav psychologie a psychosomatiky, Lékařská fakulta Masarykovy univerzity

Na podzim roku 2020 se po dříve domluvené spolupráci s Klubem pacientů mnohočetný myelom uskutečnil výzkum zaměřený na duševní zdraví pacientů s mnohočetným myelomem, jenž byl zpracován v rámci bakalářské práce z oboru psychologie. Za pomoci koordinátorky Klubu, paní Mgr. Alice Onderkové, byl mezi členy Klubu rozeslán online anonymní dotazník. Účelem výzkumu bylo zjistit, zda a do jaké míry spolu souvisí u pacientů s mnohočetným myelomem míra jejich naděje, vděčnosti, sebesoucitu (neboli laskavosti, s jakou vůči sobě člověk přistupuje v těžkých situacích) a prožívaného stresu.

Výsledky analýzy dat získaných díky zapojení 74 účastníků výzkumu odhalily, že pacienti, kteří si dokáží udržet vyšší úroveň naděje, prožívají nižší míru stresu než pacienti pociťující méně naděje. Stejně tak se ukázalo, že lidé přistupující k sobě samému s větším sebesoucitem prožívají méně stresu. Vyšlo také najevo, že pacienti, kteří jsou více vděční, vykazují i vyšší naději. Přímo s úrovní stresu však hladina vděčnosti významně nesouvisela.

Ještě zajímavější výsledky přinesl rozbor písemných odpovědí pacientů na otevřené otázky. V rámci online dotazníku byly totiž účastníkům položeny tři otevřené otázky týkající se naděje, vděčnosti a stresu. Pacienti na tyto otázky odpovídali různými způsoby a často zmiňovali více než jednu věc, vůči které pociťovali naději, za kterou byli vděční, anebo pro ně byla naopak zdrojem psychické zátěže a stresu. Pojďme se tedy nyní na tyto odpovědi podívat.

Naděje u pacientů s MM

V rámci zkoumání obsahu naděje byli účastníci výzkumu požádáni o odpověď na otázku „V co doufáte, jaké jsou Vaše naděje?“. Odpovědi na tuto otázku jsme rozřadily do tří oblastí – oblasti mezilidských vztahů, zdraví a osobního života.

Odpovědi účastníků týkající se naděje v mezilidských vztazích se vztahovaly především k rodině. Pacienti často zmiňovali svá vnoučata, přičemž několikrát se v odpovědích objevila naděje vidět svá vnoučata vyrůstat. Další odpovědi se týkaly spokojenosti a především zdraví blízkých. Objevily se zde například i naděje na setkání s blízkými („že se současná situace zlepší a s celou rodinou se zase ve zdraví setkáme“) a naděje na láskyplnost („normální, šťastný život, s láskyplnými lidmi“). Méně časté odpovědi se vztahovaly k nadějím ohledně přátel, nové lásky a domácího mazlíčka.

Dále se podíváme na odpovědi, které se pojily k nadějím v oblasti zdraví. Tyto odpovědi byly zaměřeny především na – v rámci možností – dobrý zdravotní stav. Objevovaly se zde tvrzení typu „zlepšení zdraví“, „být zdráva, ostatní se zvládne“ a „momentálně v co nejdelší dobu remise“. Kromě toho tvořily velkou část odpovědí na danou otevřenou otázku také naděje v léčbu a lékaře. Konkrétněji, účastníci pociťovali naděje v „uzdravení“ a „v medicínu a ve svém hematoonkologovi“, objevovaly se také výroky typu „doufám, že tato léčba zabere a vydrží delší dobu“ a „vyléčit se a přežít ještě pár let“. Kromě toho několik pacientů zmínilo koronavirus, například takto: „že infekce koronaviru začne ustupovat a zmizí“ a „že epidemie brzo přejde a život se vrátí zpět do svých kolejí“.

Co se týče nadějí v osobním životě, odpovědi účastníků byly různorodé. Nejčastěji zmiňovanou nadějí bylo „žít ještě nějakou dobu“. Dále účastníci doufali ve spokojený život – jako příklad zde může posloužit výrok jednoho účastníka: „doufám, že budu ještě dlouho spokojeně žít“. Jiní zase vyjádřili naději, že v jejich životě nenastanou žádné změny: „že se v mém životě nic zásadního nezmění a vše poběží tak, jak má“. Několik odpovědí se také týkalo koníčků, například „doufám, že v čerstvém invalidním důchodu budu mít čas na své koníčky“. Pro účastníky byly také důležité naděje v důstojnost a užitečnost, a také v dobrý konec života. Dále byly zmíněny naděje vložené ve víru („moje naděje a doufání je v Boha, kterému se nic nevymkne z ruky“). Několik účastníků také vyslovilo naději v dobrý svět. Méně časté byly naděje týkající se praktických záležitostí, jako jsou léky hrazené pojišťovnou a péče o dům.

Vděčnost u pacientů s MM

Další otázka, která byla účastníkům výzkumu položena, zněla „Za co jste ve svém životě nejvíce vděčný/á?“. Odpovědi na tuto otázku byly opět rozřazovány do tří velkých oblastí života pacientů s mnohočetným myelomem – do oblastí mezilidských vztahů, zdraví a osobního života.

Odpovědi vztahující se k mezilidským vztahům jednoznačně početně převyšovaly zbylé dvě oblasti; více jak polovina odpovědí na výše zmíněnou otázku se týkala toho, že byli účastníci vděční za blízké osoby a za to, co jim vztahy s blízkými přinášejí. Nejčastěji byla zmiňovaná vděčnost za rodinu. Objevovaly se zde odpovědi jako „za své rodiče, dceru a hlavně za manžela“, „za oporu rodiny“, „manželce za podporu v mé nemoci“ a „rodičům za život a vychování“. Kromě rodiny byli účastníci výzkumu také vděčni za přátele a za pomoc, jaká se jim při boji s nemocí od blízkých dostávala.

V rámci odpovědí vztahujících se ke zdraví byli účastníci nejvíce vděční za zdravotní péči, kterou jim poskytovali jejich lékaři. Vděčnost byla u některých účastníků projevena také ve včasné diagnostice a v možnosti léčby mnohočetného myelomu. Další odpovědi se týkaly vděčnosti za vlastní zdravotní stav, často vyjádřené prostým „za zdraví“, nicméně objevovaly se také výrazy typu „za uspokojivý zdravotní stav“ a „za uzdravení“.

Dále odpovědi, které se týkaly oblasti osobního života, vyjadřovaly nejčastěji vděčnost za život jako takový. Účastníci tuto vděčnost sdělovali různými způsoby, někdy jednoduchým „za život,“, jindy tvrzeními typu „za každý nový den“ a „jsem vděčná za každou vteřinu svého života“. Jako další důležitou věc ve svém životě účastníci vnímali víru – ať už to byla víra v Boha, nebo v sebe. Jiné odpovědi se týkaly dobrého zázemí – buď sociálního („za dobré sociální zázemí“) nebo finančního („za střechu nad hlavou, že mám co jíst“). Několikrát byla také zmíněná svoboda („že mám svobodnou volbu, kam se vypravím a kam ne“) a práce, ke které se vztahovaly například odpovědi „že jsem se mohl ve své profesi uplatnit“, „mám práci, která mě baví a je společensky prospěšná“ a „za stabilní povolání 38 let u jedné firmy“.

Stres u pacientů s MM

Kromě pozitivních stránek života pacientů účastnících se našeho výzkumu nás také zajímalo, co pro ně v době, kdy dotazník vyplňovali (připomeňme, že se jednalo o období druhé vlny pandemie Covid-19), bylo příčinou stresu. Odpovědi na otázku „Co je pro vás v současné době největším zdrojem stresu?“ jsme pro přehlednost opět rozdělily do oblastí mezilidských vztahů, zdraví a osobního života. Objevily se však také odpovědi některých účastníků, které nesvědčily o zvýšené míře psychické zátěže. Jednalo se o tvrzení typu „nic“, „stres se snažím si nepřipouštět“ a „stres prožívám málokdy“.

Míra stresu související s oblastí mezilidských vztahů byla zastoupena nejméně odpověďmi, což naznačuje, že vztahy s ostatními lidmi nestresují pacienty s MM tolik jako zbylé dvě oblasti, tedy problémy ve zdraví a osobním životě. Účastníci výzkumu pociťovali stres z obavy o zdraví blízkých a o budoucnost dětí a vnoučat. Také se zde vyskytovaly odpovědi vyjadřující stres z vyklizení domu po odstěhování se, z rozvodu, úmrtí blízkého, operace domácího mazlíčka a nemožnosti být zastoupen v péči o osobu blízkou.

V rámci odpovědí, které byly zahrnuty do oblasti zdraví, byl nejčastěji zmiňován stres z vlastního zdravotního stavu. Pacienti poskytovali odpovědi typu „horšící se zdravotní stav“, „kromě nemoci MM prodělané onemocnění koronavir“, „občasné bolesti“ a další. Kromě stresu ze současného zdravotního stavu pacienti pociťovali stres z vlastní budoucnosti, což mohou ilustrovat například odpovědi „budoucnost spojená s nastávající léčbou MM“ a „nejistota co bude dál“. Několikrát byl také zmíněn stres z návštěvy lékaře.

Odpovědi pacientů týkající se stresu v osobním životě tvořily nejpočetnější oblast.  Z velké části byla tato oblast tvořena odpověďmi, které se vztahovaly ke koronaviru a jeho důsledkům ve společnosti, a toho, jak tato skutečnost ovlivnila život samotných pacientů. Účastníci uváděli jako hlavní zdroje stresu odpovědi typu „obava z koronaviru“, „nemožnost dostatečných kontaktů s rodinou a kamarády kvůli epidemii covidu“ anebo „neukázněnost lidí v nošení roušek a vůbec dodržování určitých pravidel“. Některým také vadil postoj médií a politiků ke koronavirové situaci. Kromě koronaviru a jeho vlivu na pacienty způsobovaly v oblasti osobního života stres peníze a práce, přičemž vzhledem k práci se objevovaly odpovědi typu „pracovní změny“ a „práce, kterou se živím“. Méně často účastníky stresovaly záležitosti jako pokles zvládnutelných činností, Vánoce a místo pobytu v zimních měsících.

Závěr

Výsledky této studie nabízejí zajímavý vhled do oblasti duševního zdraví pacientů s MM a upozorňují na význam udržení si naděje a rozvíjení vděčnosti a laskavého postoje k sobě pro duševní pohodu a zvládání náročných životních situací. Ačkoli byl tento výzkum zrealizován primárně pro vědecké účely (jelikož na poli zkoumání mnohočetného myelomu je dosud mnoho témat neprozkoumaných), jeho přidaná hodnota tkví v tom, že přinesl účastníkům příležitost zamyslet se nad světlými i stinnými stránkami svého života a uvědomit si, co konkrétně pro ně znamená naděje, vděčnost a stres. Když má člověk možnost zastavit se a zamyslet se nad tím, v co v životě doufá a za co je vděčný, může svůj život začít vnímat pozitivněji než dosud. Podobným způsobem může být prospěšné, zamyslí-li se člověk nad věcmi, které ho psychicky zatěžují. Po uvědomění si toho, co nás v našem životě stresuje, můžeme s těmito věcmi dál pracovat a naučit se je lépe zvládat, byť to může být zpočátku složité. V tomto kontextu je důležité vyzdvihnout, jak významnou roli v duševním zdraví pacientů hraje sociální opora – pevná síť mezilidských vztahů, jež je tvořena nejen vztahy s nejbližšími členy rodiny, ale i s přáteli, kolegy, a v neposlední řadě lékaři, zdravotnickými pracovníky a díky aktivitám Klubu pacientů MM také s ostatními pacienty sdílejícími obdobnou životní zkušenost.

Závěrem považujeme za důležité připomenout, že schopnost udržet si naději a schopnost projevovat sebesoucit, tj. být k sobě vlídný, laskavý a neodsuzovat se za své případné nedostatky, působí jako ochranné faktory proti zvýšenému stresu a spolu s vděčností tak mohou významně přispět k celkové duševní pohodě a lepšímu zvládání náročnějších životních situací. Dobrou zprávou je, že naději, vděčnost i sebesoucit lze cíleně rozvíjet a posilovat. Zkusme se tedy každý den ptát, co nebo kdo zvyšuje naši naději, zač můžeme být vděční a čím můžeme sobě nebo druhým udělat radost. Učiníme tak důležitý krok ke zlepšení svého duševního zdraví, jež úzce souvisí také se zdravím tělesným.

Poznámka: Autorky děkují všem účastníkům výzkumu za jejich zapojení do výzkumu a paní Mgr. Alici Onderkové za podporu a zprostředkování možnosti sběru dat.

Publikováno v září 2021 v Bulletinu-klubovém časopise, ročník XIII., č.2/2021.