Síla vztahů a jejich možný vliv na naše zdraví
Publikováno 14.3. 2023
Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-webinář Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 20. října 2020.
V anotaci tohoto webináře pan doktor v první větě uvedl, že přednáška otevírá téma vlivu vztahů na zdraví z pohledu psychoneuroimunologie. Tato věta jednoznačně naznačuje, že krátce, srozumitelně a jednoduše převést do psaného slova to, co zaznělo není vůbec snadné. A není to ani naší ambicí, chceme se pokusit nabídnout jen několik myšlenek, které s námi pan doktor sdílel, jako malou ochutnávku. Pacienti z Prahy a blízkého okolí již měli možnost vyslechnout si přenášku na toto téma v loňském roce. Po ukončení klubového setkání tenkrát mnozí, když se loučili, říkali: „bylo to skvělé, ale potřebovali bychom to slyšet ještě nejmíň dvakrát, abychom si zažili všechny souvislosti.“ Tak prozatím tedy sedm malých zamyšlení.
Zamyšlení první:
Od nepaměti žijeme ve skupinách, a i nejužší skupina v dávnověku fungovala především jako ochrana pro její členy, zaručovala určitý vnitřní řád a vzájemnou spolupráci, s velkou pravděpodobností sloužila k dosažení nějakého cíle a zajištění kontinuity. S postupem času se účel skupiny samozřejmě přetvářel spolu s tím, jak se formovala společnost, ale svou základní funkci, tedy splnění určitého cíle, rozhodně neztratila. Přestože ji dnes vnímáme spíše jako společenství lidí, které spolu něco tvoří, spoluprožívá, sdílí prožitky, city, emoce a rovněž nabízí jednotlivým členům pomoc a oporu v době, kdy ji daný člověk potřebuje. To všechno vnímáme jako pozitivní a od života ve skupině to očekáváme. Nicméně je nutné si uvědomit i „odvrácenou“ stranu života ve skupině a připustit si, že tak jako nám člen nejužší skupiny (např. rodina) může nejvíce pomoci, tak nám rovněž může i nejvíce ublížit.
Pokud se nám podařilo za svého života vytvořit funkční sítě blízkých lidí, potom máme poměrně velkou jistotu, že se nám budou dařit lépe zvládat těžké životní situace. Kdo jsou ale ti „blízcí lidé“? Jednoduše můžeme říci, že jsou to všichni lidé, kteří mají nejvíce příležitostí nás svým jednáním a chováním „odměňovat“ (např. laskavostí, pomocí, pochopením) nebo naopak „trestat“ (např. hněvem, vztekem, odmítáním). Také se dá říci, že k blízkým lidem řadíme ty, se kterými jsme nějakým způsobem významně provázáni (rodina, přátelé, kolegové). Jsou to lidé, jejichž podpora má pro nás velmi vysokou hodnotu, dokáže nám pomoci překonat i ty nejobtížnější situace. Pokud nás ovšem zraní (ať už vědomě nebo nevědomě), jsou to pro nás velmi bolestivé situace. „Cizí lidé“ nad námi takovou moc mít nemohou, pokud jim sami nedovolíme, aby takovou moc měli.
Opačným pólem funkčních vztahů jsou vztahy výrazně nefunkční, tedy takové, které pro nás opravdu nejsou přínosné (ať už si to uvědomujeme nebo ne), nebo které za přínosné z mnoha důvodů nepovažujeme, ač by takovými za jistých podmínek být mohly. Hovoříme potom o vztazích negativních, které nám přinášejí dlouhotrvající, zdánlivě neřešitelné, mezilidské konflikty. Vztahy, ve kterých se cítíme být jakoby zaklesnuti a nevidíme z nich žádné východisko. V souvislosti s takovými vztahy můžeme prožívat pocity beznaděje, mohou to také být vztahy, které jsou neslučitelné s našimi hodnotami. Bezvýchodnost situace mají lidé tendenci „řešit“ tím, že hledají důvody (omlouvají nefunkční vztahy), které jim znemožňují takový vztah ukončit (např. ubližuje mi, ale musím s ním zůstat kvůli dětem; opravdu chci z této práce odejít, ale nemohu, nic jiného jsem nikdy nedělal/a …).
Zamyšlení druhé:
V poslední době psychologové, a nejen oni, stále intenzivněji přemýšlí o tom, nakolik naše vztahy mají vliv na naše zdraví. Pokud navštívíte psychologa/terapeuta, pravděpodobně od něj něco podobného v určité fázi rozhovoru uslyšíte. V pozitivním významu tohoto tvrzení přínos všichni bez problémů přijímáme a může pro nás být velmi posilující, v negativním významu však může působit jisté, v některých případech až bolestné, komplikace.
Podle zkušenosti pana doktora by proto měl psychoterapeut umět s tímto tvrzením citlivě pracovat a na odpovídající úrovni neustále zvažovat, kdy je vhodné jej v práci s klientem použít nebo nikoliv. Důvodů k této opatrnosti je hned několik. Není totiž stále jisté, že úroveň zdraví přímo souvisí s kvalitou vztahů opravdu u každého člověka. Rovněž není do detailu a na odpovídající úrovni prozkoumáno, jak přesně toto možné propojení do detailu funguje. Z psychologického hlediska není vhodné, především bez kvalitních důkazů, něco takového tvrdit, protože tato informace má velký potenciál vyvolávat v nás pocity viny. A to jak lidem v naší blízkosti, tak i nám samým. Na druhou stranu je možné s takovým tvrzením účinně pracovat, především v okamžiku, kdy je reálný předpoklad, že přinese efekt ve smyslu zamyšlení se nad vlastním životem a následnou ochotu ke změně.
Zamyšlení třetí:
Je vždy s velkou výhodou, pokud můžeme náročným životním situacím čelit s pomocí druhých, nám blízkých lidí (i když ne vždy to musí být nutně lidé z naší rodiny). Každé řešení je o mnoho snadnější, pokud na to nejsme sami a pokud vedle sebe máme člověka (nebo více lidí), ochotných být s námi a pomoci nám. Proč tomu tak je? Vztahy jsou plné emocí a hledat rozumové řešení je pro lidi obtížné. V tíživé životní situaci se nemůžeme dobře zorientovat, protože racionální uvažování našeho mozku je překryto intenzivními emocemi, takže se mozek hůře orientuje a tím pádem je pro něj těžké nabídnout nějaké rozumem koordinované řešení.
Je dobré si uvědomovat, že zvýšená potřeba pomoci úzce souvisí s naší „mocí“ a „bezmocí“, která je výrazně spjata s úrovní našich fyziologických a duševních funkcí. Z hlediska vývoje lidského života přirozeně procházíme obdobími „bezmoci“ a tím pádem zvýšené potřeby pomoci. Je to především v dětském věku a ve stáří. Dále se tato období objevují v okamžicích, kdy do našeho života vstupuje nějaká krizová životní situace (např. závažná choroba).
V obdobích „vyšší zranitelnosti“ nebo v době, kdy se dostáváme do krizové životní situace se většinou bez pomoci jiných lidí těžko obejdeme. Pan doktor v této souvislosti hovořil o „kruhu lidské opory“. Tedy o souboru lidí, které lze pomyslně rozdělit na tři skupiny: v první jsou naši nejbližší (rodiče, děti, partneři, blízcí přátelé, sourozenci), v druhé jsou lidé, které můžeme bez obav požádat o malou pomoc/laskavost (dobří známí, sousedé, kolegové z práce nebo lidé se kterými sdílíme nějaké zájmové činnosti) a třetí skupinu tvoří odborníci (v případě nemoci např. lékaři, sestry, psycholog, fyzioterapeut, sociální pracovník, lidé se stejným životním osudem apod.).
Zamyšlení čtvrté:
Po celou dobu povídání pan doktor reagoval na dotazy, které mu bylo možné zaslat ještě před začátkem webináře. Jeden z dotazů zněl: „Nemám problém kdykoliv, komukoliv pomoci. Vnímám to jako zcela přirozenou věc a já sám se cítím dobře, mám radost, že mohu někomu pomoci. V okamžiku, kdy mám o pomoc požádat já, je najednou všechno jinak. Cítím se nepříjemně, většinou si myslím, že svou žádostí lidi v okolí obtěžuji.“
Stává se nám, a to poměrně často, že nemáme problém druhým lidem pomoc nabídnout, ale sami o ni požádat neumíme. Takto se „rozdáváme“ a na sebe zapomínáme, nemyslíme na sebe. Toto vnímání, tato potřeba pomáhat druhým a sebe sama upozaďovat může mít, mimo jiné, kořeny ve staletí utvrzované tradici naší civilizace – v křesťanství. S určitým zjednodušením můžeme říci, že křesťanství vnímá sebeobětování, jako vysokou životní hodnotu a tato hodnota je s naší kulturou hluboce srostlá. Touha pomoci ostatním je jistě velmi pozitivní lidskou hodnotou. Ovšem může být také situací velmi vyčerpávající, pokud není trvale kompenzovaná. Například, když člověk začne jednat podrážděně v situacích, které dříve bez problémů zvládal, je dobré vnímat tuto změnu jako jednu z prvních „proseb“ našeho organismu o odpočinek. A zde je určitě místo pro prosbu o pomoc. Pan doktor se pokusil úvodní dotaz obrátit a zeptal se: „Pokud nám samotným pomoc druhým lidem přináší radost, nemohlo by být potom naše chování, kdy se o pomoc ostýcháme požádat a tím pádem druhé ochudíme o možnost zažít radost podobnou, vnímáno určitým úhlem pohledu jako sobecké?“.
Zamyšlení páté:
Náročným životním situacím málokdy vzdorujeme sami, vždy je v našem okolí někdo, kdo je nám ochoten nebo schopen pomoci. Málokdy se ovšem stane, že přijde „nadčlověk“ a situaci změní, vždy to chce práci a čas. Ne vždy je po ruce rychlé a snadné řešení, i když i to se může stát. Častěji však vše probíhá tak, že se nutné se s druhými lidmi společně poradit a zamyslet se nad tím, co v nastalé situaci dělat a jak postupovat. Už jen takové rozebrání situace, srovnání názorů a pohledů na věc může pomoci k jejímu zpřehlednění, čímž se mohou ztlumit emoce a snížit obavy. S druhými lidmi můžeme zhodnotit, zda máme dost sil a zdrojů vše zvládnout. Každý z nás umí něco jiného, má jinou sociální vztahovou síť a takto spojením společných sil lze vytvořit dobrý plán postupu. Zároveň si můžeme rozdělit úkoly případně na nějakou dobu vyměnit životní role (co kdo bude vykonávat v domácnosti, co kdo bude mít na starost apod.). I přes mnohé „zátěžové okamžiky“, kterými můžeme a pravděpodobně budeme při řešení krizové situace procházet, dochází k jedné zásadní věci: společně sdílíme své pocity a obavy, spoluprožíváme je a tím vytváříme/přetváříme své vztahy.
Nikde není zaručeno a není užitečné očekávat, že po celou dobu žití budeme mít ve svém okolí stále stejné lidi, že se nám naši blízcí (nebo ti, které za blízké považujeme) v nějakém okamžiku nevzdálí nebo nás neopustí. Každý člověk za svůj život potká obrovské množství lidí, někteří se jeho životem pouze mihnou, jiní zůstanou na delší dobu, a někteří v našich životech zůstanou stabilně. Nelze to ovšem chápat jako právo, jako jistotu. Je dobré si připustit, že nám může stejně dobře pomoci jak člověk, kterého máme ve svém životě stabilně, jako člověk, který se naším životem pouze mihne.
Zamyšlení šesté:
Možná se občas ptáme sami sebe, zda nám setrvávání ve vztazích stojí za to. Zda by nebylo snadnější ze vztahu vystoupit, změnit ho. Ale co když odejdu a zjistím, že to byla chyba? Jak vlastně poznám, že je právě tento vztah hodnotný? Všichni, kdo žijí ve funkčních vztazích by určitě odpověděli, že o vztah je nutné pečovat, vztah nikdy nemůže dlouhodobě fungovat bez toho, že bude posilován. Jak řekl pan doktor: „Vztah je jako oheň, je potřeba neustále přikládat a starat se o to, aby příjemně plápolal a hřál. Neměl by vyhasnout. Pokud například bude přikládat jen jeden, dřív nebo později se unaví a plamen vyhasne.“
Měli bychom se ptát sami sebe – dovede mě ten člověk rozesmát, smějeme se podobným věcem? Vnímám společně strávený čas jako příjemný? Je mi oporou, když mi není dobře, když nevím kudy kam? Dokážu bez problému poskytnout oporu a pomoc já jemu? Dovolím si být v jeho přítomnosti slabý/á? Je ochotný stát při mně a podpořit mě i v okamžicích, kdy se mi nedaří? Dokáže být odpovědný? Je pro mě intimním partnerem? Pouze odpovědi na tyto otázky (a jistě i pár dalších) mohou naznačit, jaký vztah prožíváme.
Zamyšlení sedmé:
Pokud byste hledali jednoduchý návod na to, jak své vztahy učinit co nejvíce funkčními, možná byste narazili na pravidlo 3C. Toto pravidlo doporučuje, abychom se zaměřili na tři věci a hovoří o ČASE, který máme spolu trávit, o CÍLÍCH, které si máme společně klást a plnit a do třetice o ČINNOSTECH, které máme spolu provozovat. Pro dobře fungující vztahy je typické autentické sdílení radostí, ale i starostí, což dodá vztahu hloubku a tím má vztah šanci přežít i zátěžové situace. Nejde o to, prožívat pouze „dokonalý“ vztah. Lidé obecně nemají rádi dokonalé věci, dokonalé lidi. Ač by se to možná mohlo někomu zdát divné, lidi mají také rádi slabosti druhých a pro jejich slabosti je dokážou také milovat.
V našich životech hraje důležitou roli ještě jeden životní moment, který jsme si zvykli nazývat odpuštěním. Není snadné jednoduše a jednoznačně vymezit, co je slovem odpuštění myšleno, protože tento fenomén je možné chápat různě. V našich společenských podmínkách jej nejčastěji vnímáme v rozměru naší náboženské křesťanské tradice.
Pan doktor nabídl i další výklad, kdy je odpuštění možné vnímat jako možnost člověka vzdát se svého práva na vztek, zlobu a zášť, které nám některá mezilidské střety přinášejí. Odpuštění se rodí skrze porozumění a také by mohlo znamenat, že přiznáme sobě i ostatním lidem právo chybovat a připustíme, že právě chyby jsou hybným momentem našeho vývoje a k člověku. Výkladů toho, co představuje proces odpuštění bychom jistě bez větších těžkostí našli více, ovšem zdaleka nejtěžší je zdá se dospět k opravdovému odpuštění druhému člověku. Odpuštěním se nám může podařit rozpustit zmiňovanou zlobu, zášť a nenávist a tím se zbavit vlastních těžkých myšlenek a pocitů křivdy, které nás stále vrací do minulosti. Platí to jak směrem k ostatním lidem, tak myslím i sobě samému.