Psychická podpora

Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-webinář Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 20. října 2020.
V anotaci tohoto webináře pan doktor v první větě uvedl, že přednáška otevírá téma vlivu vztahů na zdraví z pohledu psychoneuroimunologie. Tato věta jednoznačně naznačuje, že krátce, srozumitelně a jednoduše převést do psaného slova to, co zaznělo není vůbec snadné. A není to ani naší ambicí, chceme se pokusit nabídnout jen několik myšlenek, které s námi pan doktor sdílel, jako malou ochutnávku. Pacienti z Prahy a blízkého okolí již měli možnost vyslechnout si přenášku na toto téma v loňském roce. Po ukončení klubového setkání tenkrát mnozí, když se loučili, říkali: „bylo to skvělé, ale potřebovali bychom to slyšet ještě nejmíň dvakrát, abychom si zažili všechny souvislosti.“ Tak prozatím tedy sedm malých zamyšlení.

Zamyšlení první:

Od nepaměti žijeme ve skupinách, a i nejužší skupina v dávnověku fungovala především jako ochrana pro její členy, zaručovala určitý vnitřní řád a vzájemnou spolupráci, s velkou pravděpodobností sloužila k dosažení nějakého cíle a zajištění kontinuity. S postupem času se účel skupiny samozřejmě přetvářel spolu s tím, jak se formovala společnost, ale svou základní funkci, tedy splnění určitého cíle, rozhodně neztratila. Přestože ji dnes vnímáme spíše jako společenství lidí, které spolu něco tvoří, spoluprožívá, sdílí prožitky, city, emoce a rovněž nabízí jednotlivým členům pomoc a oporu v době, kdy ji daný člověk potřebuje. To všechno vnímáme jako pozitivní a od života ve skupině to očekáváme. Nicméně je nutné si uvědomit i „odvrácenou“ stranu života ve skupině a připustit si, že tak jako nám člen nejužší skupiny (např. rodina) může nejvíce pomoci, tak nám rovněž může i nejvíce ublížit.

Pokud se nám podařilo za svého života vytvořit funkční sítě blízkých lidí, potom máme poměrně velkou jistotu, že se nám budou dařit lépe zvládat těžké životní situace. Kdo jsou ale ti „blízcí lidé“? Jednoduše můžeme říci, že jsou to všichni lidé, kteří mají nejvíce příležitostí nás svým jednáním a chováním „odměňovat“ (např. laskavostí, pomocí, pochopením) nebo naopak „trestat“ (např. hněvem, vztekem, odmítáním). Také se dá říci, že k blízkým lidem řadíme ty, se kterými jsme nějakým způsobem významně provázáni (rodina, přátelé, kolegové). Jsou to lidé, jejichž podpora má pro nás velmi vysokou hodnotu, dokáže nám pomoci překonat i ty nejobtížnější situace. Pokud nás ovšem zraní (ať už vědomě nebo nevědomě), jsou to pro nás velmi bolestivé situace. „Cizí lidé“ nad námi takovou moc mít nemohou, pokud jim sami nedovolíme, aby takovou moc měli.

Opačným pólem funkčních vztahů jsou vztahy výrazně nefunkční, tedy takové, které pro nás opravdu nejsou přínosné (ať už si to uvědomujeme nebo ne), nebo které za přínosné z mnoha důvodů nepovažujeme, ač by takovými za jistých podmínek být mohly. Hovoříme potom o vztazích negativních, které nám přinášejí dlouhotrvající, zdánlivě neřešitelné, mezilidské konflikty. Vztahy, ve kterých se cítíme být jakoby zaklesnuti a nevidíme z nich žádné východisko. V souvislosti s takovými vztahy můžeme prožívat pocity beznaděje, mohou to také být vztahy, které jsou neslučitelné s našimi hodnotami. Bezvýchodnost situace mají lidé tendenci „řešit“ tím, že hledají důvody (omlouvají nefunkční vztahy), které jim znemožňují takový vztah ukončit (např. ubližuje mi, ale musím s ním zůstat kvůli dětem; opravdu chci z této práce odejít, ale nemohu, nic jiného jsem nikdy nedělal/a …).

Zamyšlení druhé:

V poslední době psychologové, a nejen oni, stále intenzivněji přemýšlí o tom, nakolik naše vztahy mají vliv na naše zdraví. Pokud navštívíte psychologa/terapeuta, pravděpodobně od něj něco podobného v určité fázi rozhovoru uslyšíte. V pozitivním významu tohoto tvrzení přínos všichni bez problémů přijímáme a může pro nás být velmi posilující, v negativním významu však může působit jisté, v některých případech až bolestné, komplikace.

Podle zkušenosti pana doktora by proto měl psychoterapeut umět s tímto tvrzením citlivě pracovat a na odpovídající úrovni neustále zvažovat, kdy je vhodné jej v práci s klientem použít nebo nikoliv. Důvodů k této opatrnosti je hned několik. Není totiž stále jisté, že úroveň zdraví přímo souvisí s kvalitou vztahů opravdu u každého člověka. Rovněž není do detailu a na odpovídající úrovni prozkoumáno, jak přesně toto možné propojení do detailu funguje. Z psychologického hlediska není vhodné, především bez kvalitních důkazů, něco takového tvrdit, protože tato informace má velký potenciál vyvolávat v nás pocity viny. A to jak lidem v naší blízkosti, tak i nám samým. Na druhou stranu je možné s takovým tvrzením účinně pracovat, především v okamžiku, kdy je reálný předpoklad, že přinese efekt ve smyslu zamyšlení se nad vlastním životem a následnou ochotu ke změně.

Zamyšlení třetí:

Je vždy s velkou výhodou, pokud můžeme náročným životním situacím čelit s pomocí druhých, nám blízkých lidí (i když ne vždy to musí být nutně lidé z naší rodiny). Každé řešení je o mnoho snadnější, pokud na to nejsme sami a pokud vedle sebe máme člověka (nebo více lidí), ochotných být s námi a pomoci nám. Proč tomu tak je? Vztahy jsou plné emocí a hledat rozumové řešení je pro lidi obtížné. V tíživé životní situaci se nemůžeme dobře zorientovat, protože racionální uvažování našeho mozku je překryto intenzivními emocemi, takže se mozek hůře orientuje a tím pádem je pro něj těžké nabídnout nějaké rozumem koordinované řešení.

Je dobré si uvědomovat, že zvýšená potřeba pomoci úzce souvisí s naší „mocí“ a „bezmocí“, která je výrazně spjata s úrovní našich fyziologických a duševních funkcí. Z hlediska vývoje lidského života přirozeně procházíme obdobími „bezmoci“ a tím pádem zvýšené potřeby pomoci. Je to především v dětském věku a ve stáří. Dále se tato období objevují v okamžicích, kdy do našeho života vstupuje nějaká krizová životní situace (např. závažná choroba).

V obdobích „vyšší zranitelnosti“ nebo v době, kdy se dostáváme do krizové životní situace se většinou bez pomoci jiných lidí těžko obejdeme. Pan doktor v této souvislosti hovořil o „kruhu lidské opory“. Tedy o souboru lidí, které lze pomyslně rozdělit na tři skupiny: v první jsou naši nejbližší (rodiče, děti, partneři, blízcí přátelé, sourozenci), v druhé jsou lidé, které můžeme bez obav požádat o malou pomoc/laskavost (dobří známí, sousedé, kolegové z práce nebo lidé se kterými sdílíme nějaké zájmové činnosti) a třetí skupinu tvoří odborníci (v případě nemoci např. lékaři, sestry, psycholog, fyzioterapeut, sociální pracovník, lidé se stejným životním osudem apod.).

Zamyšlení čtvrté:

Po celou dobu povídání pan doktor reagoval na dotazy, které mu bylo možné zaslat ještě před začátkem webináře. Jeden z dotazů zněl: „Nemám problém kdykoliv, komukoliv pomoci. Vnímám to jako zcela přirozenou věc a já sám se cítím dobře, mám radost, že mohu někomu pomoci. V okamžiku, kdy mám o pomoc požádat já, je najednou všechno jinak. Cítím se nepříjemně, většinou si myslím, že svou žádostí lidi v okolí obtěžuji.“

Stává se nám, a to poměrně často, že nemáme problém druhým lidem pomoc nabídnout, ale sami o ni požádat neumíme. Takto se „rozdáváme“ a na sebe zapomínáme, nemyslíme na sebe. Toto vnímání, tato potřeba pomáhat druhým a sebe sama upozaďovat může mít, mimo jiné, kořeny ve staletí utvrzované tradici naší civilizace – v křesťanství. S určitým zjednodušením můžeme říci, že křesťanství vnímá sebeobětování, jako vysokou životní hodnotu a tato hodnota je s naší kulturou hluboce srostlá. Touha pomoci ostatním je jistě velmi pozitivní lidskou hodnotou.  Ovšem může být také situací velmi vyčerpávající, pokud není trvale kompenzovaná. Například, když člověk začne jednat podrážděně v situacích, které dříve bez problémů zvládal, je dobré vnímat tuto změnu jako jednu z prvních „proseb“ našeho organismu o odpočinek. A zde je určitě místo pro prosbu o pomoc. Pan doktor se pokusil úvodní dotaz obrátit a zeptal se: „Pokud nám samotným pomoc druhým lidem přináší radost, nemohlo by být potom naše chování, kdy se o pomoc ostýcháme požádat a tím pádem druhé ochudíme o možnost zažít radost podobnou, vnímáno určitým úhlem pohledu jako sobecké?“.

Zamyšlení páté:

Náročným životním situacím málokdy vzdorujeme sami, vždy je v našem okolí někdo, kdo je nám ochoten nebo schopen pomoci. Málokdy se ovšem stane, že přijde „nadčlověk“ a situaci změní, vždy to chce práci a čas.  Ne vždy je po ruce rychlé a snadné řešení, i když i to se může stát. Častěji však vše probíhá tak, že se nutné se s druhými lidmi společně poradit a zamyslet se nad tím, co v nastalé situaci dělat a jak postupovat. Už jen takové rozebrání situace, srovnání názorů a pohledů na věc může pomoci k jejímu zpřehlednění, čímž se mohou ztlumit emoce a snížit obavy. S druhými lidmi můžeme zhodnotit, zda máme dost sil a zdrojů vše zvládnout. Každý z nás umí něco jiného, má jinou sociální vztahovou síť a takto spojením společných sil lze vytvořit dobrý plán postupu. Zároveň si můžeme rozdělit úkoly případně na nějakou dobu vyměnit životní role (co kdo bude vykonávat v domácnosti, co kdo bude mít na starost apod.). I přes mnohé „zátěžové okamžiky“, kterými můžeme a pravděpodobně budeme při řešení krizové situace procházet, dochází k jedné zásadní věci: společně sdílíme své pocity a obavy, spoluprožíváme je a tím vytváříme/přetváříme své vztahy.

Nikde není zaručeno a není užitečné očekávat, že po celou dobu žití budeme mít ve svém okolí stále stejné lidi, že se nám naši blízcí (nebo ti, které za blízké považujeme) v nějakém okamžiku nevzdálí nebo nás neopustí. Každý člověk za svůj život potká obrovské množství lidí, někteří se jeho životem pouze mihnou, jiní zůstanou na delší dobu, a někteří v našich životech zůstanou stabilně. Nelze to ovšem chápat jako právo, jako jistotu. Je dobré si připustit, že nám může stejně dobře pomoci jak člověk, kterého máme ve svém životě stabilně, jako člověk, který se naším životem pouze mihne.

Zamyšlení šesté:

Možná se občas ptáme sami sebe, zda nám setrvávání ve vztazích stojí za to. Zda by nebylo snadnější ze vztahu vystoupit, změnit ho. Ale co když odejdu a zjistím, že to byla chyba? Jak vlastně poznám, že je právě tento vztah hodnotný? Všichni, kdo žijí ve funkčních vztazích by určitě odpověděli, že o vztah je nutné pečovat, vztah nikdy nemůže dlouhodobě fungovat bez toho, že bude posilován. Jak řekl pan doktor: „Vztah je jako oheň, je potřeba neustále přikládat a starat se o to, aby příjemně plápolal a hřál. Neměl by vyhasnout. Pokud například bude přikládat jen jeden, dřív nebo později se unaví a plamen vyhasne.“

Měli bychom se ptát sami sebe – dovede mě ten člověk rozesmát, smějeme se podobným věcem? Vnímám společně strávený čas jako příjemný? Je mi oporou, když mi není dobře, když nevím kudy kam? Dokážu bez problému poskytnout oporu a pomoc já jemu? Dovolím si být v jeho přítomnosti slabý/á? Je ochotný stát při mně a podpořit mě i v okamžicích, kdy se mi nedaří? Dokáže být odpovědný? Je pro mě intimním partnerem? Pouze odpovědi na tyto otázky (a jistě i pár dalších) mohou naznačit, jaký vztah prožíváme.

Zamyšlení sedmé:

Pokud byste hledali jednoduchý návod na to, jak své vztahy učinit co nejvíce funkčními, možná byste narazili na pravidlo 3C. Toto pravidlo doporučuje, abychom se zaměřili na tři věci a hovoří o ČASE, který máme spolu trávit, o CÍLÍCH, které si máme společně klást a plnit a do třetice o ČINNOSTECH, které máme spolu provozovat. Pro dobře fungující vztahy je typické autentické sdílení radostí, ale i starostí, což dodá vztahu hloubku a tím má vztah šanci přežít i zátěžové situace. Nejde o to, prožívat pouze „dokonalý“ vztah. Lidé obecně nemají rádi dokonalé věci, dokonalé lidi. Ač by se to možná mohlo někomu zdát divné, lidi mají také rádi slabosti druhých a pro jejich slabosti je dokážou také milovat.

V našich životech hraje důležitou roli ještě jeden životní moment, který jsme si zvykli nazývat odpuštěním. Není snadné jednoduše a jednoznačně vymezit, co je slovem odpuštění myšleno, protože tento fenomén je možné chápat různě. V našich společenských podmínkách jej nejčastěji vnímáme v rozměru naší náboženské křesťanské tradice.

Pan doktor nabídl i další výklad, kdy je odpuštění možné vnímat jako možnost člověka vzdát se svého práva na vztek, zlobu a zášť, které nám některá mezilidské střety přinášejí. Odpuštění se rodí skrze porozumění a také by mohlo znamenat, že přiznáme sobě i ostatním lidem právo chybovat a připustíme, že právě chyby jsou hybným momentem našeho vývoje a k člověku. Výkladů toho, co představuje proces odpuštění bychom jistě bez větších těžkostí našli více, ovšem zdaleka nejtěžší je zdá se dospět k opravdovému odpuštění druhému člověku. Odpuštěním se nám může podařit rozpustit zmiňovanou zlobu, zášť a nenávist a tím se zbavit vlastních těžkých myšlenek a pocitů křivdy, které nás stále vrací do minulosti. Platí to jak směrem k ostatním lidem, tak myslím i sobě samému.

Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-line setkání Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 13. listopadu 2020.

Jak co nejlépe zvládat těžké životní situace? Pan doktor nabídl několik doporučení, které vznikly na podkladě jeho dlouholeté práce s jeho klienty:

1. Pokuste si uvědomit, že střet s jakoukoliv zásadní a náročnou životní situací, zásadní životní změnou, zkrátka s něčím, co ohrožuje pro nás důležité hodnoty, způsobí v naší mysli vlnu emocí.
2. Zkuste přijímat nejistotu, jako jeden z dominantních pocitů, které podobné situace člověku přináší. Slovy jednoho klienta: „jedinými jistotami v našem životě je naše zrození a náš odchod, všechno mezitím je velmi nejisté“.
3. Myslete prosím na to, že přestože se budete mít potřebu 100 % připravit, tak to prostě není možné. Je výhodné přijmout fakt, že vše kontrolovat nemůžeme. Z praxe: „než abyste se například jen trápili nad tím, co nemůžete kontrolovat, snažte se soustředit na to, co kontrolovat můžete“.
4. Přesto všechno, člověk má potřebu v mnoha životních situacích snížit nejistotu na co nejnižší míru.
5. Tato potřeba je v závažných situacích ohrožena. Naše sféra vlivu na události kolem nás je omezená.
6. V takové situaci je normální cítit určitou míru obav či hněvu. Určitý „úl pocitů“ je normální.
7. Pokud tyto pocity prožíváte ve zvýšené míře, mohou si snadno hledat „svůj cíl“ (hromosvody a obětní beránky) v našem okolí.
8. Pokuste se pracovat s „těžištěm myšlenek“ tak, aby vaše mysl „nedoplňovala“ chybějící informace, třeba i spekulacemi a následně negenerovala nejrůznější „katastrofické scénáře“.
9. Snažte se nemyslet tolik na budoucnost. Proč? Protože při přípravě na její „katastrofickou podobu“, se aktuální těžiště myšlenek stává spíše negativním.
10. Mnozí z těch, kteří dobře zvládají aktuální situaci s covid-19 říkají, že nemají tak „pevný“ obraz svojí budoucnosti jako dříve. Zkušenost jim ukázala, že čím pevnější obraz měli, tím větší obavy, naštvání a nejistotu pociťovali v případě, že byl tento obraz ohrožen.
11. Mnoho z těchto lidí potvrdilo, že zažívají-li následně jinou „verzi budoucnosti“, než tu, kterou si plánovali, nebývá to jen špatné.
12. Zkuste popřemýšlet nad tím, že přes všechno to náročné, co prožíváte, existuje také mnoho věcí, za které můžete být vděční. Věci, na které je tak snadné zapomínat v náporu všech těch negativních zpráv.
13. Jsme jen lidé a přizpůsobit se (byť dočasným) nechtěným změnám, vyžaduje čas …pokuste si v mysli udržet naději podpořenou zkušeností, že každá bouře jednou skončí.

Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-line setkání Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 13. listopadu 2020.

Doporučení, která zazněla v souvislosti s pandemií covid-19 mají obecnou platnost. Pokud místo covid-19 budete uvažovat o myelomu nebo o jakékoliv jiné zátěžové životní situaci, jsou níže uvedená doporučení v obecné rovině platná.

Současná situace probouzí v nejednom člověku pocity nejistoty. Je obtížnější než kdy dříve cokoliv plánovat. V mysli se objevují obavy z budoucího ekonomického či zdravotního vývoje situace. Doporučení autorit jsou mnohdy nejasná. Musíme se přizpůsobit nechtěným změnám. Prožíváme často pocity naštvání, obav, ale i celkovou únavu z nutnosti znovu zavedení všech epidemiologických opatření. To vše může mít dopad na naši životní spokojenost a psychiku. Pokusíme se proto načrtnout, jak na člověka podobná situace může působit, proč tomu tak je a nabídneme několik doporučení, jak se k těmto situacím postavit a s pomocí psychologie tyto nejistoty v prožívání odstranit nebo alespoň zmírnit.

Pokuste si představit, že emoce doprovázející každé lidské konání v naší mysli vyvolávají vlnu, podobnou té, která se tvoří při vlnobití na moři. Pokud se setkáme s nějakou negativní, nepříjemnou, ohrožující situací, tak si na vrchol této imaginární vlny emocí můžeme dosadit ŠOK (setkání s něčím, co jsme nečekali nebo čekat nechtěli), na jejím zlomu následuje POPŘENÍ (kdy si říkáme, že to přece není možné, to co se děje nemůže být reálné). O něco později přicházejí další emoce, typicky HNĚV (přirozená reakce na hrozbu, je to vlastně potřeba „zaútočit“ na to co nás ohrožuje). Pod zlomem této pomyslné vlny, kde se v běžných podmínkách ladně pohybují surfaři, se u naší vlny emocí často skrývá STRACH (druhá přirozená reakce na hrozbu, v tomto případě „únik před hrozbou“). A někde v dáli, kde se vlna zklidňuje, tedy s určitým časovým odstupem, můžeme zahlédnout naše PŘIJETÍ a ještě o kousek dál ZAČLENĚNÍ DO NOVÉ ŽIVOTNÍ REALITY. To je ta úspěšnější nebo řekněme efektivnější varianta průběhu vlny emocí, kdy vlastním úsilím, nebo s pomocí svého okolí či odborníků nacházíme způsob začlenění nepříjemné, ohrožující situace do našich životů a podaří se nám vše zpracovat. Vytvořit si nový životní plán.

Existuje ovšem i jiný scénář, a pokud nám fantazie dovolí si s představou vlny emocí ještě chvíli pohrávat, můžeme si představit, že pod ní, ve zdánlivém klidu moře, se skrývá DEPRESE a REZIGNACE. Pokud nemáme dost sil, nemůžeme nebo nechceme požádat o pomoc, můžeme se v situaci takříkajíc „ponořit příliš hluboko“. V těchto hlubinách nás emoce pak mohou na nějakou dobu přemoci. Neznamená to však, že není cesty zpět. Naopak, je možné se vynořit, nadechnout se a jít dál cestou pochopení, PŘIJETÍ a ZAČLENĚNÍ. Není to vždy jednoduché a dosažení tohoto stavu může trvat i déle.  Je tedy s výhodou, pokud nás na této cestě někdo doprovází, ať už odborníci anebo naši blízcí. Abychom se této druhé cestě, zahrnující zmiňované prožitky deprese a rezignace vyhnuli, nebo abychom jí zvládli projít co nejlépe, nabízíme několik doporučení.

Doporučení první:

„Je dobré si uvědomit, že střet se zásadní životní změnou, s něčím, co ohrožuje pro nás důležité hodnoty, často působí v naší mysli podobnou vlnu emocí.“
Pan doktor nám připomenul, že jednou z přirozeností současného člověka je plánovat si svůj život. Čím více jsme zvyklí plánovat, tím pevnější obraz budoucnosti ve své mysli máme a tím intenzivněji potom takovou pomyslnou vlnu emocí prožíváme. Čtenáři tohoto webu mají pravděpodobně přímou zkušenost s takovou situací v době příchodu mnohočetného myelomu, pokud to tak můžeme říci. Každému vstoupil do života trochu jinak, mladším pravděpodobně zasáhl do práce a jejich ekonomické situace, starším do jejich koníčků, zájmů a možná i práce. Většině do vztahů a téměř všechny výrazně omezil na jejich fyzické výkonnosti, ovlivnil výrazně jejich psychické/duševní prožívání a zásadně změnil jejich plánování volné času.

Covid-19 ovlivňuje naše životy vlastně velmi podobně. Omezuje naše pracovní možnosti, mění neočekávaně a mnohdy naprosto zásadně naši ekonomickou situaci, ohrožuje naše plány, nedovoluje věnovat se koníčkům, pěstovat vztahy, má vliv na naše psychické/duševní prožívání a mnohdy i na fyzikou kondici. A zde pan doktor vznesl, jako psycholog, malou prosbu: „pokuste se v současné pandemické situaci využít něco z toho, co jste se naučili v době, kdy jste se snažili vyrovnat se zásadní životní změnou po oznámení diagnózy mnohočetný myelom nebo v období relapsu“. Proč tuto prosbu vyslovil? Z jeho praktické zkušenosti totiž vyplývá, že prožívat vlnu emocí při tolika změnách je obvyklé. Ať už se jedná o nemoc, riziko covid-19, ztrátu zaměstnání nebo ztrátu našich blízkých. Jde však o to, jakou hloubku a celkovou dlouhodobost budou prožívané emoce mít. Právě to můžeme výrazně ovlivnit, právě díky využití předchozí prožité zkušenosti. Člověk, který si prošel onkologickým onemocněním, se nyní může o tuto zkušenost do určité míry opřít. Lidé se totiž dokáží adaptovat téměř na všechno, jen potřebují čas. Jde o to, s jakou rychlostí a jak řízeně změna do našich životů přichází.

Mnoho lidí říká, že nyní je to horší než na jaře, kdy pociťovali obrovskou vlnu solidarity. Přes léto přišlo velké uvolnění a mnozí ani nevěřili, že se vir znovu vrátí „vždyť tu v létě nebyl“. Přesto se vir vrátil, byl to šok a později u mnohých určité naštvání se. Hněv a vztek si rády hledají svůj „objekt“. Mají tendenci se k něčemu „přisát“ a na takto vytipovaný objekt „útočit“. Jenže v případě covid-19 není na co útočit, vir není vidět, převážná většina lidí nevidí ty, co opravdu onemocněli (ti jsou v nemocnicích). Rozhodně však vidí překážky, které se nám nelíbí a rádi bychom se jich zbavili. Vidíme opatření a zákazy, které musíme dodržovat; vidíme lidi, kteří nám je nařizují; vidíme ty, kteří mají tendenci věci zlehčovat; vidíme ty, kteří nařízení nedodržují. A to jsou přesně ty „objekty“, ze kterých podle svého založení vybíráme a ke kterým směřujeme svůj hněv.

Je dobré si uvědomit, že takto fungujeme a v tlaku vznikajícího z možného pocitu ohrožení, následně se potom k sobě chováme například méně tolerantně. Můžeme (třeba i nechtěně, nevědomě) druhé vnímat jako zdroj ohrožení, a to může vést až k rozdělení společnosti. Jenže právě od takového pocitu ohrožení je jen malý krůček k nepřátelskému chování k jiným lidem. Druhou variantou je citlivé vnímání situace a postupné přijetí dané skutečnosti, které může vést k semknutí společnosti a překonání vzniklého problému.

Mnoho lidí také hovoří o strachu z nákazy a obavách z budoucnosti. Strach je normální reakcí na situace, ve kterých se cítíme nejistě, vnímáme je jako ohrožující. Možná by bylo dobré si připomenout, že v případě strachu platí jedno rčení, které se vztahuje k ohni: „že je dobrý sluha, ale špatný pán“. O strachu, zdá se, to můžeme říci ve stejné míře, strach ve smyslu oprávněných obav nás může včas varovat a chránit, avšak strach ve smyslu patologického opatrnictví může náš život učinit velmi „omezeným až obtížným“.

Doporučení druhé:

„Snažte se přijmout zvýšenou míru nejistoty a obav, protože k podobným situacím prostě v určité míře patří“.
Jak už jednou zaznělo, zvykli jsme si plánovat. Životy spousty lidí stojí na pevném harmonogramu, styl současného života nás přivedl k tomu, že mnozí dokáží reagovat poněkud „nevrle“, pokud dojde i k malému nedodržení nebo vychýlení od stanoveného plánu. V našem životě však existuje poměrně dost věcí, které nemáme plně pod kontrolou. Co jsme schopni opravdu plně kontrolovat? Pokud si jako příklad vezmeme svůj každodenní život, tak plně můžeme kontrolovat, jakou si připravíme snídani. Už hůře budeme kontrolovat, abychom bezpečně dorazili do práce, protože spolu s námi se provozu účastní velké množství lidí, a i přes veškerou naši opatrnost může dojít k havárii. A pak existuje spousta věcí, které prostě pod kontrolou neudržíme, třeba bouřku, která nás po cestě nečekaně zastihne.

Potřeba jistoty patří mezi ty základní, proto se snažíme platit si různá pojištění, upínáme se k oficiální víře, snažíme se spořit, někdo si pořídí zbraň. Zkrátka snaží se různými způsoby zvýšit svůj pocit bezpečí a snížit pociťovanou nejistotu. Výhodnější může být někdy přijmout fakt, že určitá míra nejistoty do našich životů přirozeně patří. Naše babičky často říkaly: „Bůh dal, Bůh vzal“. Pro někoho to může znamenat nadměrné odevzdání, pro jiného pochopení určité míry neuchopitelnosti života. To, co nás totiž s příchodem covid-19 trápí mohou být ztracené (nebo výrazně omezené) hranice sfér našeho vlivu. Objevilo se tu najednou, zcela nečekaně a bez přípravy něco neznámého, naše potřeba bezpečí a jistoty je ohrožena. Navíc, ve společnostech „západního typu“ jsme si zvykli mít hodně věcí „pod kontrolou“. Pro mnohé, je nyní obtížné se rychle přeorientovat a přijmout fakt, že vše kontrolovat nemohou. Celková situace s covid-19 přináší mnoho nejistoty z pohledu vývoje budoucí situace. Nemáme informace o tom, jak virus funguje, nejsme schopni určit, kdy přesně tato doba skončí, nejsme si jisti, kdy a jestli vůbec se budeme moci vrátit k „normálnímu/ svému“ životu, netušíme, jestli bude k dispozici funkční vakcína nebo lék a mnohé další.

Doporučení třetí:

„Přijímejte současnou situaci s respektem, ale nedělejte si z ní hlavní myšlenkové těžiště“.
Nejdřív se pan doktor pokusil vysvětlit, co je myšleno pojmem „myšlenkové těžiště“. Každý člověk, má určitá „centrální témata“, kterým pravidelně věnuje svou pozornost (např. žena-matka obecně přemýšlí v kole: děti, manžel, práce, nákupy, domácí povinnosti, koníčky). Pokud do tohoto zaběhaného kolotoče vstoupí další „silný hráč“ (např. neutuchající silná bolest), potom se velmi rychle stane středem všech myšlenek a ostatní věci ze zaběhaného kolotoče ustupují do pozadí (přestanou ji zajímat koníčky, nákupy, práce a postupem času nebo silou bolesti i domácí povinnosti, manžel a děti).  Celá její mysl se bude soustředit pouze na bolest. Stane se jejím myšlenkovým těžištěm.

Při nadměrném zabývání se (jakýmkoliv) tématem, se z tohoto tématu dříve či později stane myšlenkové těžiště. To se může stát i v případě covid-19. Každý den slyšíme hodně špatných zpráv, náš mozek má málo informací o budoucím vývoji situace, takže má tendenci chybějící informace doplňovat spekulacemi a začne generovat katastrofické scénáře. V případě covid-19 představují zdatného „pomocníka“ média, která denně chrlí, mnohdy značně protikladné, informace. Mozek se snaží najít „chybějící informace“, protože přirozeně toužíme zvýšit svůj pocit jistoty, ale svým nadměrným zabýváním se tímto tématem můžeme spíše svou nejistotu prohloubit. Ani si toho nemusíme všimnout a covid-19 se stane naším myšlenkovým těžištěm.

Proč mají lidi vlastně tolik rádi negativní zprávy? Z praxe je možné odvodit, že jde o přirozenou potřebu našeho mozku. Chceme „vědět“ o všech možných nebezpečích, a právě tato potřeba nás může přirozeně přitahovat k negativním zprávám, protože chceme být připraveni a najít řešení. Jde tedy o jakýsi „přirozený mechanismus“, který není dobré nechat naplno rozběhnout a zaplnit tak celou mysl negativními myšlenkami. Existuje poměrně jednoduchý způsob, jak si ověřit, zda se opravdu na negativní zprávy soustředíme intenzivněji, než je zdrávo. Stačí, když si odpovíme na pár jednoduchých otázek. Jaké myšlenky nám jako první vyvstanou v mysli po probuzení? O čem přemýšlíme těsně před usnutím? Na co máme tendenci myslet, když nejsme zaměstnáni nějakou činností? Pokud je to stále jedna a tatáž věc, potom jsme na nejlepší cestě spustit tento nechtěný „mechanismus“ a vytvořit si tak myšlenkové těžiště, které nebezpečně zaujme veškerou naši pozornost.

V takovém případě je vhodné například co nejrychleji odpoutat pozornost pomocí nějaké jiné činnosti, která nás baví (např. poslech hudby, procházka, různými manuálními pracemi, četbou dobré knihy, prací na zahradě, setkání s rodinou, přáteli apod.). Nápomocné také může být vyhnout se hovorům nebo sledování zpráv, které naše myšlení jen dále zaplňují další „negativitou“. Jde totiž o udržení určité rovnováhy našich myšlenek. Jedním pólem je nadměrné zabývání se „negativní“ situací a druhým, stejně nebezpečným, je její ignorace a podcenění. Rovnováha myšlenek pak může v současné situaci covid-19 vést k tomu, že ji budeme vnímat s respektem (budeme dodržovat doporučená opatření), ale nebudeme si z ní vytvářet hlavní myšlenkové těžiště (nepřestaneme vnímat další aspekty života a nepřestaneme žít v radosti). Pokud jsme lidmi, kteří mají přirozeně zvýšenou potřebu kontroly nad životními situacemi, potom s velkou pravděpodobností budeme v současné „nenaplánovatelnosti času“ zažívat vyšší míru stresu než druzí lidé.

Doporučení čtvrté:

„Pokud cítíte dlouhodobě zvýšený stres z aktuální situace, tak s tím zkuste něco udělat.“
Pohyb, odpočinek, prožívání pozitivních i negativních emocí tedy jinak řečeno vymezení si času na obavy, ale také pro prožívání radosti. Přirozená ventilace negativních emocí, vyhledání opory blízkých nebo odborníků – to všechno (a mnohé další) mohou být způsoby, jak přistupovat k neřešitelném stresu. Vraťme se na chvíli k vlně emocí, vzpomínáte? Pod hladinou byly ukryty dvě emoce – deprese a rezignace. I v nás bývají tyto dvě emoce hluboce skryty. V začátku se často rozvíjejí nepozorovaně, pomáhá jim v tom naše neochota přiznat si jejich plíživé působení. Velkým pomocníkem je jim mnohdy stres, a bez jeho včasné kompenzace se díky narůstající únavě můžeme poměrně rychle dostat do pasivity, rezignace a následně deprese.

Jak člověk pozná, že ho stres z negativních informací nebo situací přemáhá? Jakmile si uvědomíme, že nám každodenní fungování komplikují neustálé obavy, že prožíváme ve zvýšené míře pocity beznaděje směrem k budoucnosti, máme problémy se spánkem a nechutná nám (nebo dokonce hubneme), určitě se něco děje. Pokud se k tomu ještě přidá nechuť bavit se, nezájem o koníčky, pocit, že se není na co těšit, přistupují problémy s koncentrací nebo neschopnost rozhodovat se, pravděpodobně již jde o závažnější stav, který je dobré začít řešit. Pro některé lidi je však v těchto okamžicích vyhledání odborné pomoci stále nepředstavitelné.  Je dobré říci, že není nutné absolvovat ihned osobní setkání s odborníkem, je možné využít různé krizové telefonické linky. Pokud máme vybudovanou dobrou sociální síť, možná v našem okolí existuje někdo, kdo nám pomůže „dostat se nad hladinu“ a udržovat si naději, že toto náročné období pomine a všechno se zvládne. Praktické doporučení potom může znít: „udržujte si pocity naděje, že se tato vlna přežene jako všechny ostatní a moře se opět zklidní.“ Nutno podotknout, že bohužel ne každému se tento přístup daří, pak je dobré vzít poslední zbytky odvahy a říci si o pomoc odbornou. Není to slabost, ale rozumná volba.

Možná se právě ptáte: „jak to tedy dělají ti, co si dokáží udržet naději a příliš nepropadají depresi?“ Určitě jste už všichni slyšeli jeden starý příběh, ve kterém moudrý učitel naplnil sklenici do poloviny vodou a zeptal se svých studentů, co si myslí. Je sklenice poloprázdná anebo poloplná? I takto by mohla znít ta nejjednodušší rada, jak se pokusit změnit své myšlení, abychom nepropadali depresím. Ta rada zní opravdu velmi jednoduše. Nehledat na situacích, do kterých se dostáváme, především to, co je špatně, ale pokusit se vidět i to, co je dobré.

Pan doktor se pokusil vše ilustrovat na úryvku životního příběhu paní Martiny v době covid-19. Paní Martina je člověk, který je rád mezi lidmi, ale teď musí pracovat z domova. Měla koupenou dovolenou, moc se těšila, ale musela ji zrušit. Její dvě děti jsou také doma, nemohou se potkávat s kamarády a ona s nimi tráví hodně času. Obává se, jestli její firma přečká krizi. Bojí se o své starší rodiče, kteří na tom nejsou nejlépe. Ona sama se léčí s onkologickým onemocněním, aktuálně je zdravá, ale bojí se nákazy. Chce zpět svůj „normální“ život a mluví o depresi.

Jak lze na příběh nahlížet? Jistě v něm můžeme najít mnoho situací, které mohou vypadat jako oprávněné zdroje obav, ale když se nad nimi pečlivě zamyslíme, tak zjistíme, že všechny směřují do budoucnosti a vůbec není jisté, jestli opravdu nastanou a jak se odehrají. Je dobré k obavám přistupovat s respektem a jistou mírou předvídavosti, ale neměli bychom dovolit, aby naši mysl zcela opanovaly. Pokud se jim to podaří (dovolíme jim to), tak zcela překryjí momenty, které jsou naopak oprávněným zdrojem radosti a naděje. A právě na tyto potencionální zdroje naděje pan doktor poukázal. Když se vrátíme k uvedenému příběhu paní Martiny, tak je možné říci, že má kde bydlet a má práci, která jí stále zajišťuje zdroj příjmů, protože jí firma umožňuje pracovat z domova. Její rodiče nejsou aktuálně nemocí zasaženi a také ona sama je aktuálně zdravotně bez problémů. Má dvě děti, se kterými může trávit daleko více času, než dříve a obě děti jsou rovněž zdravé. To je hned několik dobrých zpráv, bohužel styl života současné společnosti nás občas vede k tomu, že máme mnohdy problém odlišit od sebe to, co je skutečným, aktuálním problémem a co je pouhé nepohodlí, které aktuálně prožíváme.

Doporučení páté:

„Zdroje pozitivních emocí nemusí být jen to, na co se těšíme, ale i vděčnost za to, co aktuálně máme.“
Pro naši psychickou pohodu a jistý vnitřní klid by bylo v mnoha životních situacích přínosnější, pokud bychom dali přednost uvědomění si toho, za co můžeme být vděční než přemítání o tom, co nám chybí. Možná je pro některé lidi tato představa obtížná. Nemusí to ovšem být tak obtížné, jak se zdá. Je pravdou, že pokud slyšíme slovo „vděčnost“, může to v nás evokovat něco velkolepého, zásadního, málokdy si ale představíme každodenní drobnosti. Ty máme tendenci vnímat jako určitou samozřejmost, něco, co se děje automaticky, na co máme právo. Existuje jednoduché cvičení, které nám pan doktor doporučil. Požádal nás, abychom se pokusili vzpomenout si na cokoliv, na jakoukoliv drobnost, která nám způsobila radost, za co jste byli vděční nebo čeho si ve svém životě vážíme. A chvíli si tu vzpomínku udrželi v mysli, abychom si uvědomili sílu pozitivní emoce, která z tohoto uvědomění pramení. Podobné cvičení lze vyzkoušet společně s rodinu nebo přáteli, princip je stejný, jen každý vysloví svou vzpomínku nahlas. Můžeme se tak vzájemně inspirovat, protože každý den nám „mezi prsty protéká mnoho hezkého“ aniž si to uvědomujeme. Není špatné si to v těžkých časech připomínat.

Doporučení šesté:

„Udržovat vyváženost našich myšlenek ve schématu: MINULOST – PŘÍTOMNOST – BUDOUCNOST.“
Jednou z příčin, která může zvyšovat nejistotu a obavy, je naše přílišné soustředění se na minulost nebo na budoucnost. Nesoustředíme se na to a neřešíme to, co se děje v současné chvíli, ale vracíme se v myšlenkách do minulosti (což představuje zónu, která může být zdrojem obviňování, lítosti a nám všem známého úsloví „ …. kdyby, tak bych ….“) nebo do budoucnosti (což představuje zónu obav z toho, co nás čeká, jak to zvládneme a současně uvědomění si prostého faktu nenaplánovatelnosti dějů budoucích). Měli bychom přijmout fakt, že minulost už nedokážeme změnit a budoucnost s velkou pravděpodobností neovlivníme, pokud nebudeme „pracovat“ v přítomnosti. Tedy výhodnější „správnou dobou“, která nabízí možnost účinně ovlivnit to, co se nám děje, je v mnoha náročných životních situacích přítomnost, to všem dobře známé doporučení: „žij tady a teď“. Nejde o „zavrhování“ našich minulých vzpomínek, ani o rezignaci na budoucí plány. Jde spíše o v nadpise kapitoly zmiňovanou „vyváženost“.

Naše společnost velí, abychom plánovali, abychom si přesně organizovali svůj čas. My to mnohdy přivádíme k dokonalosti tím, že své plány žijeme. Máme v mysli obraz budoucnosti, který CHCEME prožít. Ve své mysli máme rovněž obraz minulosti, na který jsme ZVYKLÍ. Obojího se odmítáme vzdát. Ovšem, jak už bylo řečeno v úvodu: čím pevnější obraz svojí budoucnosti v mysli máme, tím větší obavy, naštvání a nejistotu pociťujeme v případě, že je tento obraz ohrožen.

Pokud se ještě na okamžik vrátíme k příběhu paní Martiny, toto setrvávání v minulosti a upínání se k budoucnosti tam najdeme rovněž. Její zdroj štěstí je umístěn do budoucnosti (těší se na dovolenou), zdroje obav jsou rovněž v budoucnosti (bojí se o rodiče, o sebe, o práci) a možnost být šťastná je poměřována s minulostí (chce žít normální život jako dřív). Pokud bychom se poctivě zamysleli nad svým dennodenním proudem myšlenek, asi bychom našli mnoho podobností. Pokud to uděláte, spočítáte kolikrát během jednoho dne myslíte na budoucnost (ve smyslu obav)? A následovala další otázka pana doktora. Pokud si přiznáte, kolikrát tímto způsobem za den nad vlastní budoucností přemýšlíte, jsme si schopni uvědomit, zda je vám tento způsob uvažování prospěšný? Zda vám tento způsob přemýšlení něco přináší?

Doporučení sedmé:

„Uvědomujte si rozdíl mezi „krátkodobým vzdorem“ a dlouhodobějším (byť dočasným) přijetím situace.“
Mnoho lidí říká, že současná situace s covid-19 je jiná. Podvědomě tuto změnu vnímají, ale většinou nejsou schopni specifikovat, proč tomu tak je.

Můžeme se společně zamyslet nad následujícím rozdílem mezi krátkodobě působící nepříjemnou situací a dlouhodobějším (až trvalým) zásahem do životního stylu. I v tomto případě, a pro snadnější pochopení rozdílu, o kterém mluví sedmé doporučení, použil pan doktor jednoduchý příklad. Nejdřív nás požádal abychom si představili tři situace. První – zlomili jste si prst. Druhá – jste předvoláni na policii k výslechu. Třetí – vraťte se ve vzpomínkách do covidové situace letošního jara. Všechny tři situace jsou nepříjemné, ale působí krátkodobě a můžeme při nich použít přístup typu „už aby to bylo za námi“. V takovýchto případech může být tento přístup účinný a posilující k překonání ne právě příjemných situací s vidinou tolik očekávaného návratu k „normálu“.

Potom nás pan doktor požádal, abychom si představili podobné, ale přece jen odlišné tři situace. První – prst nám amputovali. Druhá – jsme uvězněni na 25 let. Třetí – současná druhá vlna covid-19 s vkrádající se myšlenkou „už to tady s námi bude natrvalo“??? Zde už není možné aplikovat výše uvedený postup („už aby to bylo za námi“). V těchto případech hovoříme o nutnosti dlouhodobé adaptace. Určitě se v nás ozývají věty typu: „ale já si nechci zvykat na tento způsob života!“ Možná jste něco podobného prožívali, když vám do života vstoupil mnohočetný myelom. Pokud byste tenkrát trvali na tom, že si nechcete zvykat, pokud byste nezměnili a nepřizpůsobili svůj tehdejší život novým podmínkám, určitě byste se ochudili o mnoho příjemných a radostných okamžiků, které jste od doby stanovení diagnózy jistě prožili. Pokud odmítáme situace, které mají dlouhodobý nebo trvalý vliv na náš dosavadní způsob života přijmout, potom si v určitém smyslu vlastně „odkládáme“ možnost být v životě šťastní na později. Na neurčito.

Pan doktor přidal svou zkušenost z praxe. Jeho klienti, kteří svou nemoc vnímají jako skutečnost, jsou následně schopni lépe spolupracovat při léčbě a jsou schopni provádět potřebné životní změny. Jedna z jeho klientek přímo řekla: „smířila jsem se s tím, že jsem nemocná a musím udělat maximum pro to, abych to zvládla“. Při tomto přístupu dochází k psychickému uvolnění a lepší emoční vyrovnanosti. K náročné životní situaci může člověk zaujmout různý postoj. Může se uchýlit k BEZNADĚJI, která je velmi často charakteristická postojem – to nezvládnu, nemám dost sil, jsem na to sám/a. Nebo se může pokusit zaujmout BOJOVÉ NASTAVENÍ charakterizované větami typu – nemoc porazím, nesnáším ji, vyhlásím ji válku, strašně se zlobím. Třetí volbou je pokusit se dojít k PŘIJETÍ, dospět k vyrovnání a vnitřnímu naladění do té míry, že nemoc je vnímána jako zvladatelná. Pokud bychom chtěli srovnat pomyslné výhody a nevýhody nabízených postupů adaptace, nabízí se možnost srovnání z hlediska „nároků“ na naše myšlení a emoce.

Pokud se uchýlíme k beznaději, budeme se s velkou pravděpodobností často cítit unavení, jako bez energie. Je možné, že budeme bojovat s úzkostmi a depresemi, nebudeme činorodí. Jestliže zvolíme bojové nastavení, budeme sice oplývat aktivitou, především při hledání vhodných řešení, ale naše emoce budou spíše nepříjemné, výbušné, plné hněvu, což není příliš stimulující pro nás samotné, naše tělo a ani pro naše okolí. Ovšem, když se pokusíme nemoc jako dlouhodobou změnu životního stylu přijmout (nikoliv ve smyslu rezignace), potom s velkou pravděpodobností bude naše mysl naladěna o něco pozitivněji a bude hledat o něco kreativněji nové impulzy a způsoby, jak i nadále žít aktivně. Při tomto intenzivním, aktivním hledání se naše emoce převážně pohybují v optimistických, radostných rovinách, což následně zvýší naši kvalitu života.

Co říkají výsledky psychologického výzkumu o naději, vděčnosti a prožívaném stresu u pacientů s mnohočetným myelomem?
Bc. Adéla Geprtová1 & doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D.2

1 Psychologický ústav, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

2 Ústav psychologie a psychosomatiky, Lékařská fakulta Masarykovy univerzity

Na podzim roku 2020 se po dříve domluvené spolupráci s Klubem pacientů mnohočetný myelom uskutečnil výzkum zaměřený na duševní zdraví pacientů s mnohočetným myelomem, jenž byl zpracován v rámci bakalářské práce z oboru psychologie. Za pomoci koordinátorky Klubu, paní Mgr. Alice Onderkové, byl mezi členy Klubu rozeslán online anonymní dotazník. Účelem výzkumu bylo zjistit, zda a do jaké míry spolu souvisí u pacientů s mnohočetným myelomem míra jejich naděje, vděčnosti, sebesoucitu (neboli laskavosti, s jakou vůči sobě člověk přistupuje v těžkých situacích) a prožívaného stresu.

Výsledky analýzy dat získaných díky zapojení 74 účastníků výzkumu odhalily, že pacienti, kteří si dokáží udržet vyšší úroveň naděje, prožívají nižší míru stresu než pacienti pociťující méně naděje. Stejně tak se ukázalo, že lidé přistupující k sobě samému s větším sebesoucitem prožívají méně stresu. Vyšlo také najevo, že pacienti, kteří jsou více vděční, vykazují i vyšší naději. Přímo s úrovní stresu však hladina vděčnosti významně nesouvisela.

Ještě zajímavější výsledky přinesl rozbor písemných odpovědí pacientů na otevřené otázky. V rámci online dotazníku byly totiž účastníkům položeny tři otevřené otázky týkající se naděje, vděčnosti a stresu. Pacienti na tyto otázky odpovídali různými způsoby a často zmiňovali více než jednu věc, vůči které pociťovali naději, za kterou byli vděční, anebo pro ně byla naopak zdrojem psychické zátěže a stresu. Pojďme se tedy nyní na tyto odpovědi podívat.

Naděje u pacientů s MM

V rámci zkoumání obsahu naděje byli účastníci výzkumu požádáni o odpověď na otázku „V co doufáte, jaké jsou Vaše naděje?“. Odpovědi na tuto otázku jsme rozřadily do tří oblastí – oblasti mezilidských vztahů, zdraví a osobního života.

Odpovědi účastníků týkající se naděje v mezilidských vztazích se vztahovaly především k rodině. Pacienti často zmiňovali svá vnoučata, přičemž několikrát se v odpovědích objevila naděje vidět svá vnoučata vyrůstat. Další odpovědi se týkaly spokojenosti a především zdraví blízkých. Objevily se zde například i naděje na setkání s blízkými („že se současná situace zlepší a s celou rodinou se zase ve zdraví setkáme“) a naděje na láskyplnost („normální, šťastný život, s láskyplnými lidmi“). Méně časté odpovědi se vztahovaly k nadějím ohledně přátel, nové lásky a domácího mazlíčka.

Dále se podíváme na odpovědi, které se pojily k nadějím v oblasti zdraví. Tyto odpovědi byly zaměřeny především na – v rámci možností – dobrý zdravotní stav. Objevovaly se zde tvrzení typu „zlepšení zdraví“, „být zdráva, ostatní se zvládne“ a „momentálně v co nejdelší dobu remise“. Kromě toho tvořily velkou část odpovědí na danou otevřenou otázku také naděje v léčbu a lékaře. Konkrétněji, účastníci pociťovali naděje v „uzdravení“ a „v medicínu a ve svém hematoonkologovi“, objevovaly se také výroky typu „doufám, že tato léčba zabere a vydrží delší dobu“ a „vyléčit se a přežít ještě pár let“. Kromě toho několik pacientů zmínilo koronavirus, například takto: „že infekce koronaviru začne ustupovat a zmizí“ a „že epidemie brzo přejde a život se vrátí zpět do svých kolejí“.

Co se týče nadějí v osobním životě, odpovědi účastníků byly různorodé. Nejčastěji zmiňovanou nadějí bylo „žít ještě nějakou dobu“. Dále účastníci doufali ve spokojený život – jako příklad zde může posloužit výrok jednoho účastníka: „doufám, že budu ještě dlouho spokojeně žít“. Jiní zase vyjádřili naději, že v jejich životě nenastanou žádné změny: „že se v mém životě nic zásadního nezmění a vše poběží tak, jak má“. Několik odpovědí se také týkalo koníčků, například „doufám, že v čerstvém invalidním důchodu budu mít čas na své koníčky“. Pro účastníky byly také důležité naděje v důstojnost a užitečnost, a také v dobrý konec života. Dále byly zmíněny naděje vložené ve víru („moje naděje a doufání je v Boha, kterému se nic nevymkne z ruky“). Několik účastníků také vyslovilo naději v dobrý svět. Méně časté byly naděje týkající se praktických záležitostí, jako jsou léky hrazené pojišťovnou a péče o dům.

Vděčnost u pacientů s MM

Další otázka, která byla účastníkům výzkumu položena, zněla „Za co jste ve svém životě nejvíce vděčný/á?“. Odpovědi na tuto otázku byly opět rozřazovány do tří velkých oblastí života pacientů s mnohočetným myelomem – do oblastí mezilidských vztahů, zdraví a osobního života.

Odpovědi vztahující se k mezilidským vztahům jednoznačně početně převyšovaly zbylé dvě oblasti; více jak polovina odpovědí na výše zmíněnou otázku se týkala toho, že byli účastníci vděční za blízké osoby a za to, co jim vztahy s blízkými přinášejí. Nejčastěji byla zmiňovaná vděčnost za rodinu. Objevovaly se zde odpovědi jako „za své rodiče, dceru a hlavně za manžela“, „za oporu rodiny“, „manželce za podporu v mé nemoci“ a „rodičům za život a vychování“. Kromě rodiny byli účastníci výzkumu také vděčni za přátele a za pomoc, jaká se jim při boji s nemocí od blízkých dostávala.

V rámci odpovědí vztahujících se ke zdraví byli účastníci nejvíce vděční za zdravotní péči, kterou jim poskytovali jejich lékaři. Vděčnost byla u některých účastníků projevena také ve včasné diagnostice a v možnosti léčby mnohočetného myelomu. Další odpovědi se týkaly vděčnosti za vlastní zdravotní stav, často vyjádřené prostým „za zdraví“, nicméně objevovaly se také výrazy typu „za uspokojivý zdravotní stav“ a „za uzdravení“.

Dále odpovědi, které se týkaly oblasti osobního života, vyjadřovaly nejčastěji vděčnost za život jako takový. Účastníci tuto vděčnost sdělovali různými způsoby, někdy jednoduchým „za život,“, jindy tvrzeními typu „za každý nový den“ a „jsem vděčná za každou vteřinu svého života“. Jako další důležitou věc ve svém životě účastníci vnímali víru – ať už to byla víra v Boha, nebo v sebe. Jiné odpovědi se týkaly dobrého zázemí – buď sociálního („za dobré sociální zázemí“) nebo finančního („za střechu nad hlavou, že mám co jíst“). Několikrát byla také zmíněná svoboda („že mám svobodnou volbu, kam se vypravím a kam ne“) a práce, ke které se vztahovaly například odpovědi „že jsem se mohl ve své profesi uplatnit“, „mám práci, která mě baví a je společensky prospěšná“ a „za stabilní povolání 38 let u jedné firmy“.

Stres u pacientů s MM

Kromě pozitivních stránek života pacientů účastnících se našeho výzkumu nás také zajímalo, co pro ně v době, kdy dotazník vyplňovali (připomeňme, že se jednalo o období druhé vlny pandemie Covid-19), bylo příčinou stresu. Odpovědi na otázku „Co je pro vás v současné době největším zdrojem stresu?“ jsme pro přehlednost opět rozdělily do oblastí mezilidských vztahů, zdraví a osobního života. Objevily se však také odpovědi některých účastníků, které nesvědčily o zvýšené míře psychické zátěže. Jednalo se o tvrzení typu „nic“, „stres se snažím si nepřipouštět“ a „stres prožívám málokdy“.

Míra stresu související s oblastí mezilidských vztahů byla zastoupena nejméně odpověďmi, což naznačuje, že vztahy s ostatními lidmi nestresují pacienty s MM tolik jako zbylé dvě oblasti, tedy problémy ve zdraví a osobním životě. Účastníci výzkumu pociťovali stres z obavy o zdraví blízkých a o budoucnost dětí a vnoučat. Také se zde vyskytovaly odpovědi vyjadřující stres z vyklizení domu po odstěhování se, z rozvodu, úmrtí blízkého, operace domácího mazlíčka a nemožnosti být zastoupen v péči o osobu blízkou.

V rámci odpovědí, které byly zahrnuty do oblasti zdraví, byl nejčastěji zmiňován stres z vlastního zdravotního stavu. Pacienti poskytovali odpovědi typu „horšící se zdravotní stav“, „kromě nemoci MM prodělané onemocnění koronavir“, „občasné bolesti“ a další. Kromě stresu ze současného zdravotního stavu pacienti pociťovali stres z vlastní budoucnosti, což mohou ilustrovat například odpovědi „budoucnost spojená s nastávající léčbou MM“ a „nejistota co bude dál“. Několikrát byl také zmíněn stres z návštěvy lékaře.

Odpovědi pacientů týkající se stresu v osobním životě tvořily nejpočetnější oblast.  Z velké části byla tato oblast tvořena odpověďmi, které se vztahovaly ke koronaviru a jeho důsledkům ve společnosti, a toho, jak tato skutečnost ovlivnila život samotných pacientů. Účastníci uváděli jako hlavní zdroje stresu odpovědi typu „obava z koronaviru“, „nemožnost dostatečných kontaktů s rodinou a kamarády kvůli epidemii covidu“ anebo „neukázněnost lidí v nošení roušek a vůbec dodržování určitých pravidel“. Některým také vadil postoj médií a politiků ke koronavirové situaci. Kromě koronaviru a jeho vlivu na pacienty způsobovaly v oblasti osobního života stres peníze a práce, přičemž vzhledem k práci se objevovaly odpovědi typu „pracovní změny“ a „práce, kterou se živím“. Méně často účastníky stresovaly záležitosti jako pokles zvládnutelných činností, Vánoce a místo pobytu v zimních měsících.

Závěr

Výsledky této studie nabízejí zajímavý vhled do oblasti duševního zdraví pacientů s MM a upozorňují na význam udržení si naděje a rozvíjení vděčnosti a laskavého postoje k sobě pro duševní pohodu a zvládání náročných životních situací. Ačkoli byl tento výzkum zrealizován primárně pro vědecké účely (jelikož na poli zkoumání mnohočetného myelomu je dosud mnoho témat neprozkoumaných), jeho přidaná hodnota tkví v tom, že přinesl účastníkům příležitost zamyslet se nad světlými i stinnými stránkami svého života a uvědomit si, co konkrétně pro ně znamená naděje, vděčnost a stres. Když má člověk možnost zastavit se a zamyslet se nad tím, v co v životě doufá a za co je vděčný, může svůj život začít vnímat pozitivněji než dosud. Podobným způsobem může být prospěšné, zamyslí-li se člověk nad věcmi, které ho psychicky zatěžují. Po uvědomění si toho, co nás v našem životě stresuje, můžeme s těmito věcmi dál pracovat a naučit se je lépe zvládat, byť to může být zpočátku složité. V tomto kontextu je důležité vyzdvihnout, jak významnou roli v duševním zdraví pacientů hraje sociální opora – pevná síť mezilidských vztahů, jež je tvořena nejen vztahy s nejbližšími členy rodiny, ale i s přáteli, kolegy, a v neposlední řadě lékaři, zdravotnickými pracovníky a díky aktivitám Klubu pacientů MM také s ostatními pacienty sdílejícími obdobnou životní zkušenost.

Závěrem považujeme za důležité připomenout, že schopnost udržet si naději a schopnost projevovat sebesoucit, tj. být k sobě vlídný, laskavý a neodsuzovat se za své případné nedostatky, působí jako ochranné faktory proti zvýšenému stresu a spolu s vděčností tak mohou významně přispět k celkové duševní pohodě a lepšímu zvládání náročnějších životních situací. Dobrou zprávou je, že naději, vděčnost i sebesoucit lze cíleně rozvíjet a posilovat. Zkusme se tedy každý den ptát, co nebo kdo zvyšuje naši naději, zač můžeme být vděční a čím můžeme sobě nebo druhým udělat radost. Učiníme tak důležitý krok ke zlepšení svého duševního zdraví, jež úzce souvisí také se zdravím tělesným.

Poznámka: Autorky děkují všem účastníkům výzkumu za jejich zapojení do výzkumu a paní Mgr. Alici Onderkové za podporu a zprostředkování možnosti sběru dat.