Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu …
Související 25.8. 2014
Příběh pana Lumíra
Dovolte mi, abych se s vámi podělil o svůj životní příběh, který mě potkal. Je mi 68 let a po zdravotní stránce jsem mohl být vcelku spokojen. Běžné nemoci jako nachlazení, chřipka apod., jsem léčil systémem “co domácí lékárnička dala” a také “co kdo řekl a poradil, že by bylo na tento problém nejlepší”. V nemocnici jsem nikdy neležel, tam jsem chodil pouze jako host na návštěvy.
Nevím, zda pořekadlo “tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne” by se hodilo i na mě, možná ano. Jednoho krásného dne jsem uléhal ke spánku a přemýšlel, co vše budu druhý den podnikat, ale člověk míní, nemoc mění. Ráno po probuzení jsem nemohl vstát z postele. Cítil jsem značně velkou bolest v zádech, jako kdyby mi tam někdo vrážel nůž a ještě s ním v té ráně otáčel. Ale jelikož jsem nikdy lékaře nevyhledával, opět došlo na domácí léčení s tím, že to přejde a bude zase dobře. Jenže tentokrát jsem se přepočítal a bolest nejenže neustupovala, ale co hošího, stále nabývala na intenzitě.
Na to už se ani manželka nemohla dívat a s křikem mě doslova vyhnala k obvodnímu lékaři. Ten mě prohlédl, konstatoval, že jsou to namožené zádové svaly a předepsal prášky a mast. S touto léčbou a domněnkou, že to přejde, jsem bolesti snášel dalších 14 dní. Náhoda a také kapička štěstí mě napomohla k tomu, že jsem potkal známou vrchní sestru z chirurgie, která sama poznala, že se mnou není něco v pořádku a pozvala mě na prohlídku do chirurgické ambulance v nemocnici. Zde mě lékař poslal na plicní a urologické oddělení. A tady jsem měl štěstí podruhé. Na plicním se mě ujal lékař, kterému se na mém zdravotním stavu stále něco nelíbilo, takže jsem byl opakovaně rentgenován, vyšetřován pomocí CT a nakonec jsem byl panem primářem odeslán na hematologické oddělení.
Tam jsem byl dva dny hospitalizován, byl mi odebrán kousek tkáně a zaslán na laboratorní vyšetření. Do týdne jsem se měl dozvědět výsledek. I když dosavadní výsledky naznačovaly určité, ne právě příjemné změny v mém zdravotním stavu, já sám jsem tomu stále nepřikládal větší váhu a trpělivě čekal na uplynutí stanoveného týdne.
Ne stejně však uvažovala moje žena a po uplynutí čtyř dnů učinila dotaz u pana primáře plicného oddělení a chtěla znát výsledek mého laboratorního vyšetření. Zde se od pana primáře dozvěděla, že odebraný vzorek je pozitivní a že se jedná o vzácnější druh onemocnění krve. A nyní nastalo martyrium pro mou ženu a dcery, se kterými se o své “tajemství” podělila a všechny společně přemýšlely, jak to říct mě. Já stále, coby poctivý pacient čekal, až uplyne týden a až potom se dozvěděl výsledek vyšetření. O tom, že má rodina to již ví, jsem něměl ponětí. Nakonec jim však nic jiného nezbylo, než jít s pravdou ven.
V tu chvíli, kdy jsem se dozvěděl celou pravdu o tom, jakou mám skutečně nemoc, to pro mě bylo překvapení. Zvlášť, když mi paní primářka z hematologického oddělení vysvětlila, že se jedná o mnohočetný myelom a řekla, že výsledek kostní dřeně jasně ukazuje na 18% rozsah nemoci. To už mi do řeči nebylo vůbec. Nechtěl jsem si připustit, že mě může něco takového potkat. Obzvlášť, když jsem po celý dosavadní život prodělal pouze banální nemoci (rýma, chřipka apod.) jako tisíce a tisíce jiných.
To vše mě proběhlo hlavou a já stál před rozhodnutím, jak s touto tvrdou realitou naložit. Podvědomě jsem cítil, že i rodina čeká, jak se zachovám. Rozhodl jsem se, že této nemoci vyhlásím boj, i když jsem si plně vědom, že je to obrazně řečeno “běh na dlouhou trať”. Má žena je oddanou partnerkou, jak po stránce fyzické tak i psychické a rovněž dcery mi dodávají osobní sílu svým každodenním zájmem o můj zdravotní stav.
Jelikož nebylo možné mou náročnou léčbu podstoupit ve zdejší nemocnici, která není na léčbu tohoto vzácného onemocnění připravena ani co do vybavenosti a jak již bylo řečeno ani co do náročnosti, byl jsem odeslán na hematoonkologické oddělení fakultní nemocnice v Brně. A zde jsem měl potřetí velké štěstí, protože jsem se dostal do péče vysoce profesionálního týmu. Je zcela evidentní, že paní docentka, která je mou osobní lékařkou, nebere svou práci jen jako profesionální povinnost, ale ke každému pacientovi přistupuje s osobitým zájmem. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že velmi pečlivě sleduje můj zdravotní stav, každý týden jezdím na pravidelné kontroly. Vždy mi pečlivě vysvětlí, jaký je aktuání stav mé nemoci a jak bude dále pokračovat moje léčba. I moje žena se již několikrát, byť jen telefonicky, přesvědčila o tom, že přístup celého týmu je velmi vstřícný. Vždy získala velmi podrobnou a srozumitelnou informaci o mém současném stavu a další léčbě mé nemoci.
Závěrem bych chtěl říci, že tento příběh nebyl napsán proto, abych se někde zvěčnil, ale proto, abych svým příběhem mohl předat vzkaz těm, které potkal nebo by mohl potkat podobný osud. Pokud budete nebo jste touto nemocí postiženi, nezůstávejte někde v koutě a nečekejte na to, co se bude dít. Je zapotřebí vyhlásit nemoci nesmiřitelný boj. A pokud v tomto boji budete mít takovou podporu v rodině jako já a vaši ošetřující lékaři budou projevovat takový osobní zájem, jako moje ošetřující lékařka, potom máte napůl vyhráno.
To přeji všem z celého srdce.