Dvacáté sedmé Info odpoledne Praha
Publikováno 30.4. 2024
Téma: O krvi od Adama aneb hematologie z odstupu
Termín: 9. červen 2022
Je zajímavé sledovat, jak a nakolik se povaha vztahu lékař-pacient mění z pohledu historického, a nemusíme se dívat do hluboké historie. Jistě si ještě mnozí vzpomeneme na dobu, kdy se automaticky předpokládalo, že lékař je danou a nezpochybnitelnou autoritou, protože je v oblasti medicíny vzdělán. Vznikal předpoklad, že lékař naprosto přesně ví, co je pro nemocného člověka nejlepší, jak se má chovat, co smí a co nesmí. Automaticky se předpokládalo, že nemocný člověk se bude chovat podle všech doporučení lékaře. Snad by se dalo říct, že lékař na pacienta vytvářel určitý typ tlaku anebo ho dokonce zatlačoval do podřízené pozice. V tomto období byl lékař považován za neomylného a od pacienta se očekávalo, že bude „trpělivě trpět“ (v souladu s původním významem slova pacient). Poměrně dlouhou dobu byl vztah lékař pacient vnímán přesně takto a mnozí z pacientů dokonce takový vztah považovali za naprosto správný. Ani v současné sobě není podobně nastavený vztah výjimkou, a dokonce je považován za oprávněný. Pokud takto nastavené vztahy vyhovují oběma stranám, jsou naprosto v pořádku, složitější situace nastává v okamžiku, kdy se jedna ze stran necítí komfortně. V dnešní době se totiž preferuje naprosto odlišný přístup. Přístup daleko volnější, označovaný jako partnerský, založený na něčem, co bychom mohli nazvat společenskou smlouvou či kontraktem, jednoduše přístup v podobě „já pán, ty pán“. Na některých pracovištích vzniká naprosto spontánně, jinde je spíše vyžadován, někde nefunguje vůbec.
Situace je opravdu velmi zajímavá a stále se proměňuje, nejen v rámci času, ale také v průběhu choroby a také se mění s příchodem každého pacienta. Každý má jinou představu o tom, jak bude vzájemná komunikace a rozdělení kompetencí nastaveno. Považuji za velmi důležité říci, že pacient má plné právo delegovat zásadní rozhodování ohledně vedení léčby na svého lékaře. Na druhou stranu jako lékaři máme vždy radost, když můžeme své pacienty přizvat k rozhodovacímu procesu. Dokonce jsme pacienty k takovému chování už nejednou v rámci předchozích seminářů vyzývali. Nastávají totiž chvíle, kdy je více než vhodné, aby lékař se svým pacientem společně vytvořili jakési „konzilium“. Poradili se společně o tom, co je pro ně přednější, příjemnější či snesitelnější. Nemám na mysli postup, kdy by pacient sám volil mezi několika léky, to opravdu nelze. Jaké léky se nakonec použijí vyplyne ze vzájemného rozhovoru, ve kterém pacient označí své priority a podle nich se modeluje nejvhodnější způsob léčby. Konkrétněji řečeno, pacient si vybere to, co je pro něj nejvíce akceptovatelné, např. zda dá přednost častějšímu dojíždění na kontroly a aplikace léků nebo domácí léčbě spojené s tabletovým podáním léků, zda preferuje intenzivnější a organismus více zatěžující formu léčby nebo spíše dlouhodobější a pozvolnější postup, zda je ochoten dojíždět po nějakou dobu do jiného léčebného centra, zda je ochoten podstupovat určitá vyšetření. To vše a mnohé další můžeme diskutovat. Jak lékař, tak pacient by si ovšem měli uvědomit, že mohou nastat situace, kdy při rozhodování nemusí být k dispozici pouze jedna správná odpověď. Může jich být k dispozici několik. Tyto situace jsou komplikovanější a jeden z účastníků (lékař nebo pacient) by měl umět převzít odpovědnost, za to, kterou cestou se vydat. Pokud rozhodne pacient, měl by si být opravdu plně vědom toho, že spolu s právem rozhodovat přichází také odpovědnost za svá rozhodnutí. U lékaře je přijetí tohoto principu vnímáno jako samozřejmost.
Existují samozřejmě lidé, kteří nechtějí spolurozhodovat. Svá rozhodnutí chtějí delegovat na svého lékaře. Jeden z důvodů, který k takovému typu chování vede může být vznik silného vnitřního tlaku souvisejícího s jednoduchou otázkou: ¨Rozhodl jsem se správně? Povede mé rozhodnutí k uzdravení, k dlouhodobé stabilizaci mého zdravotního stavu?“. U tohoto typu pacientů by měl lékař postupovat vždy obezřetně a vyhnout se jakékoliv situaci, kdy se pacient mohl cítit pod tlakem. Neměl by se začít domnívat, že jej lékař směřuje někam, kam on sám nechce, ať už jsou důvody lékaře jakékoliv. Jedním z nejčastějších důvodů, proč se pacienti odmítají rozhodovat, je jejich vnitřní přesvědčení, že nemají dostatek informací nebo nejsou schopni problematiku pojmout komplexněji, protože nemají odpovídající vzdělání. Jak jsem se snažil vysvětlit výše, nemusí se vůbec jednat o rozhodování tohoto typu. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že i tento typ chování je z těch správných.