Co nic nestojí, za nic nestojí …..

Související 3.2. 2022

Příběh paní Olgy

Když jsem vstupovala do roku 2020, netušila jsem, jak bude jiný proti předešlým. Řešila jsem tradiční otázky jako čemu se budu věnovat dříve a čemu později, jak rozdělím v nastávajícím době síly a čas, co bude potřeba udělat dnes, co zítra. Rodiče, děti, vnoučata, spousta zařizování, plánování, organizování. Změna, která mě v tomto roce zasáhla, byla zcela neočekávaná. Tak jako naše vláda vyhlásila 12. března 2020 poprvé nouzový stav, tak i moje tělo, jakoby se chtělo dokonale přizpůsobit situaci, také vyhlásilo nouzový stav. Bohužel zcela jiný. Vysoké teploty, bolesti svalů, bolesti kostí a vyčerpání, které mě postihly, jsem nejdřív připisovala chřipce. Spěchala jsem se uzdravit, abych mohla být nápomocná své 87leté mamince po operaci očí, která bydlí 120 kilometrů ode mne. Čím více jsem na své tělo naléhala, že teď opravdu nemám čas řešit jeho potíže, tím více vysílalo výstražné signály. Období celorepublikové karantény jsem využila k dlouho odkládané přestavbě a malování podkroví. Těšila jsem se na dceru a tři vnoučata, která u mne měla strávit první prázdninový týden. Moje fyzické potíže se však nadále zvětšovaly. Tak jako bylo pro nás dosud neznámé omezování volného pohybu obyvatelstva, tak i moje osobní omezení bylo na spadnutí.

• Zrychlený vlak náhle stojí asi tak v půli cesty,
• zbývá vzdát čest padlému stroji a zbytek dojít pěšky.
• A náhle není kam spěchat, vítací výbory nebudou čekat,
• kufry a příbory tu můžeme nechat, až déšť vsákne, tak vystoupí řeka.
• I cesta může být cíl.
• Jediný mrak nad hlavou stojí nehybně, tak jako vážky,
• jediný klas dozrává v poli jediným způsobem lásky. A náhle není kam spěchat…

Můj vlak se zastavil počátkem července. Potíže dosáhly vrcholu a hladina hemoglobinu v krvi se blížila k hodnotám, které již bránily pohybu. Okamžitě jsem musela do nemocnice na transfúzi. S úžasem jsem vnímala, jak moje vyprahlé tělo lačně pije zdravou krev a blahořečila jsem všem dárcům. Ještě pořád jsem se naivně domnívala, že mě po těch několika transfuzích prostě pošlou domů a já budu pokračovat, i když s obtížemi, ve svých vyjetých kolejích. Následovalo několik dnů v okresní nemocnici naplněné otázkami. Co se vlastně stalo? Proč se vlak zastavil? Někdo zatáhnul za záchranou brzdu. Kdo to byl? Mladinká lékařka se rozhodla, že této záhadě přijde na kloub a skutečně se jí to podařilo. Po víkendu mi oznámila již částečně předpokládanou diagnózu. Jde o mnohočetný myelom. A přidala další informaci. Bohužel už mi nemohou více pomoci a posílají mě na fakultní nemocnice. Můj vyčerpaný organismus už neměl ani sílu se polekat.

Letní měsíce byly plné naděje. Zdálo se, že nás nápor koronavirové infekce minul a my můžeme jít dál s hrdě vztyčenou hlavou, poklepávaje si po ramenou, jak jsme to pěkně zvládli. V zákulisí se špitalo o „druhé vlně“, která nás zasáhne, ale někteří to moc vážně nebrali. Upřímně řečeno, ani já jsem se virem moc netrápila. Virus je virus, dělá si, co chce. Na mém soukromém bojišti vyhrával na celé čáře mnohočetný myelom a boj s ním mě zcela pohltil. Opět jsem se naivně domnívala, že koronavirový nepřítel se mi vyhne. Byl říjen 2020 a druhá vlna epidemie teprve nabývala na síle. Už několik měsíců jsem žila pouze mezi stacionářem a svým domem. Příbuzní a přátelé se postupně vyrovnávali s mojí diagnózou a emočně bouřlivé dny se pomalu uklidňovaly. Prostudovala jsem dostupné odborné materiály o myelomu, s vděčností jsem přijímala pomocné ruce lékařů, zdravotního personálu, léčebných postupů a podpůrných organizací. Stále a stále jsem zůstávala v uctivém údivu nad výkonem lidského rozumu a technologickou vyspělostí.

Není dobré podceňovat nepřítele. Podceňujeme-li druhého, podvědomě přeceňujeme sami sebe. Naše superego se důmyslně skrývá za masku falešné pokory. Lidská vůle není absolutní. Dokonce ani dobrá lidská vůle není všemohoucí. Čím více jsme omezováni vnějšími podmínkami, tím více jsme nuceni pronikat do vlastního nitra. Setkání se stinnými stránkami, se svými chybami, slabostmi a nedokonalostmi, není příjemné. A setkání s vlastní bezmocí je setkání, kterému bychom se rádi vyhnuli. Bolest a utrpení, kterým je nutno projít, je cenou velmi vysokou.

Když mě po standardním léčebném dni přepadly vysoké horečky spojené se silnou úzkostí, pořádně jsem se vyděsila. Třásla mnou zimnice, mravenčení po celém těle a silné křeče. Zoufale jsem telefonovala odbornému lékaři a ten mi doporučil, abych si nechala udělat testy na COVID-19. Pořadník na covidové testy byl nacpaný k prasknutí, a tak jsem se na ně dostala až za týden. Během toho týdne mě vysoké teploty skoro neopouštěly, ale horší, než fyzické utrpení bylo utrpení psychické. Moje důmyslné obranné zákopy, které jsem si několik měsíců trpělivě budovala, se hroutily. Po testech jsem obdržela stručnou zprávu SMS, že pacient je evidován jako COVID-19 pozitivní s odkazem na internetovou adresu pro upřesnění trasování a s doporučením obrátit se na obvodního lékaře. Byla jsem v šoku. Možná že teprve nyní skutečně padly mé hradby a já jsem stála tváří v tvář lidské bezmocnosti. Hlavou mi vířily všechny hrůzostrašné informace o tom, co virus dokáže s lidským tělem udělat. Fantazie a představivost se uvolnily a já jsem se topila ve strachu. Úzkost mě dusila tak, že jsem se nemohla nadechnout a už jsem nevěděla, jestli nedostatek dechu je fyzického nebo psychického původu.

„Opatrujte se a zvládněte to.“ Uklidňující slova lékaře/hematoonkologa, se mi stále a stále vracela jako tichá ozvěna v oněch bouřlivých dnech. Pochopila jsem, že tento boj o život za mě nikdo nevybojuje. „Co nic nestojí, za nic nestojí“, říkával jeden můj přítel s úsměvem, který svědčil o tom, že tato slova nejsou pouhou frází. „Život je krásný“ dodával i tehdy, když musel překonávat mnoho překážek, které se mu stavěly do cesty.

A tak jsem se vydala na další cestu pěšky. Přestala jsem se snažit mít věci „pod kontrolou“. Přestala jsem spěchat. Dlouho zažité stereotypy myšlení, chování a jednání, byly těmi kolejemi, na které jsem si zvykla. Připadalo mi, že pokud budu dělat věci jinak, pokud se události kolem mě budou vyvíjet diametrálně odlišně od mých představ, musím uvést do pohybu všechny své síly, aby se prosadila moje „dobrá vůle “. Jenže tak jsem se dostávala do začarovaného kruhu a plýtvala energií, které mi stále ubývalo. Takže jinak. Ale jak jinak? Všechny svoje vnitřní „musíš“ a „nesmíš“ jsem zrušila. Přestala jsem se bát. A právě tehdy, když jsem byla nejslabší, jsem poznala sílu života i sílu rodinných vztahů.

Doba, ve které se nyní nacházíme není snadná. Každé setkání s novou a nečekanou situací, která výrazně ovlivňuje náš osobní a společenský život, vyvolává reakci. Na nás je, abychom nejenom tuto osobní reakci dokázali zpracovat, ale abychom se také naučili v nových podmínkách žít. S epidemiemi se lidstvo setkávalo od pradávna. Morové sloupy v mnoha městech nám připomínají vděčnost lidí k Bohu za jejich záchranu. V pondělí 22. března 2021 se v naších městech a obcích rozezněly zvony za oběti pandemie. I já jsem ztratila v tomto boji dlouholetého přítele. Spolu s hlasem zvonů se mé srdce obracelo k Bohu s prosbou za mrtvé i živé. Život je krásný a stojí za to ho žít až do konce.

P.S. V tomto článku byla použita slova písničky „I cesta může být cíl“, skupiny Mňága a Žďorp.

Publikováno v dubnu 2021, Bulletin-klubový časopis.