Reakce na stresovou situaci
Publikováno 25.8. 2014
Každý člověk je jinak osobnostně nastaven. Někdo v životě všechno důkladně promýšlí, než se pustí do řešení úkolů, své city více skrývá, nechce lidi kolem sebe obtěžovat svým trápením či radostí. Jiný zase jedná rychle, snadněji se rozhoduje, rychleji nachází řešení životních situací, své city a pocity ukazuje všem a chce, aby všichni věděli o jeho bolestech a radostech. Oba typy lidí jsou stejně důležité. Ten klidnější, pomalejší je osobnostním typem introverta, ten rychlejší, vzrušivější je osobnostním typem extroverta.
Když se objeví tak závažná věc, jako je onkologická nemoc, každý z obou typů se postaví ke zvládání těžké životní zkoušky jinak. V zásadě ale oba nechají rozum stát stranou a jednají emocionálně. Psychická krize je totiž ryze emoční citovou bouří. Každý dospělý jedinec zažil předtím nějaký špatný zážitek a ví, jak se tehdy choval, co pociťoval. Ví to o něm i jeho nejbližší.
V zásadě jsou jen dvě lidské reakce na závažnou životní událost:
- postavit se jí čelem a útočit, najít sílu k boji s nepřízní osudu nebo
- pasivně se vzdát, zavřít se do sebe, nevidět, neslyšet, utéct před problémy.
Každý z nás, ať introvert, či extrovert, dostal již při narození do vínku napořád stále jednu a tutéž reakci – bude buď celý život útočit, nebo utíkat. Přitom neznamená, že extrovert je útočník a introvert se stahuje z boje. To, jak se budeme chovat v krizi, také záleží na síle naší vůle a motivaci překonávat překážky a být vnitřně psychicky silný člověk.
Když se objeví těžká, nebezpečná nemoc, první psychickou krizovou reakcí je ŠOK, šoková reakce. Šok je směs negativních emocí jako jsou úlek, strach, rozlada, překvapení, pocit zaskočení, zmatek a okamžitá ztráta logického myšlení.
- Introvert zůstává navenek klidný, ale v duši se celý jakoby zastaví, ztuhne, znehybní. Kdo jej nezná, řekne si – to je ale „pašák“, jak klidně a hrdinsky se postaví k takové těžké zprávě, on se z toho dokáže dostat sám. Omyl.
- Extrovert ve stejné situaci reaguje prudce navenek, pláče, gestikuluje, viditelně se zhroutí, všichni kolem mu spěchají na pomoc a možná si řeknou – to je chudák, musíme mu pomoci, je tak křehký. Omyl.
- Oba typy pacientů se cítí strašně, ale jinak reagují, konají – jeden dovnitř, druhý navenek.
Šok přestavuje první stupeň tzv. „psychické bolesti“, šok netrvá dlouho. Po něm zůstává v každém jediná otázka: PROČ? Proč já, proč ne zlý soused, co jsem udělal špatného, proč mne osud tak trestá? Dostatečně vysvětlující odpovědi na Proč? se zvláště u mnohočetného myelomu nikdo nedočká. A tak vypuzujeme otázku Proč? všelijak.
| Odkud se TO vzalo? | stále hledáme příčinu |
| Ne! To není pravda! | zapuzujeme fakta |
| Jsem vinen? | jsme v dimenzi viny a trestu |
| Ach, já nešťastný! | objevuje se sebelítost |
| Co bude dál? | otázky bez odpovědi |
| To je můj konec! | svěšená ramena v bezmoci a beznaději |
Zlost
Představuje další stupeň psychické bolesti, kterou pacient prožívá. Člověk se v jisté chvíli léčby dostává do stavu, kdy začne mít velký vztek, zlost na své tělo, že jej zradilo, na své nejbližší, že mu nerozumějí, na zdravotníky, že jsou zdraví, že mu lžou, že jej trápí nebo že jej ohrožují.
Zlost může trvat velmi dlouho, může být neodclonitelná a je pro pacienta bezesporu nebezpečná. Psychická zlost je negativní projev odporu pacienta vůči svému zdravotnímu stavu.
Strach, fobie
Představují už velkou psychickou bolest, fyzicky je poznáme poměrně rychle. Člověk je bledý, chvěje se, má zrychlený dech, buší mu srdce a pokud si změnří krevní tlak, tak je zvýšený. Obecně můžeme říci, že mladý člověk je strachem více ohrožen, silněji jej prožívá, protože neprožil v životě dosud tolik špatného a jeho představivost ho zavaluje děsivými obrazy budoucnosti.
Starší člověk má více životních zkušeností, déle prožitý život, strachem nemusí být tolik ohrožen. Fobie je pak nepřiměřeně silný a trvalý strach. Fobie především ruší spánek, je popisována jako svíravý, úzkostný stav, ze kterého lze jen těžko vystoupit.
Stres
Stres představuje další stupeň na škále psychické bolesti. I když potká člověka mnohokrát za život v souvislosti s onkologickým onemocněním je v mnoha případech trvalým průvodcem od okamžiku sdělení diagnózy. Stresovou krizovou situací pak můžeme mpopsat jako ztrátu dosavadního spokojeného života v důsledku objevení se nemoci. Za stresové situace můžeme považovat okamžiky, když:
- hledáme informace o chorobě,
- jdeme na lékařskou kontrolu nebo na hospitalizaci,
- uvědomujeme si, že život s myelomem je doživotním stavem,
- zemře nám známý spolupacient a při dalších negativních zkušenostech.
Strach ochromuje, ale stres může paradoxně nastartovat obranné psychické reakce. Strach je nežádoucí pro naši psychiku, stres může nastartovat cestu z krizové psychické situace.
Úzkost (anxieta), panika
Není lehké vypátrat, co je úzkost, přichází nečekaně, nepředvídatelně a působí pacientovi obrovské potíže hlavně v mnohých tělesných orgánech – to je tak zvaná somatická odezva na psychickou úzkost. Pokud úzkost trvá delší dobu, může se z ní bez léčby vyvinout trvalý psychopatologický stav, kterým je panická porucha.
Člověk, který se těžce vyrovnává s realitou onkologického onemocnění, mnohokrát zažívá náhle vzniklé bušení srdce, svíravou bolest na hrudníku, pocity dušení, závratě, mnohdy se cítí intenzivně teď a nyní ohrožen na životě. Má pocity dřevěných nohou, je opocený, bledý, třese se, je schvácený a vyčerpaný. Úzkostné, panické rychle nastupující stavy jsou prognosticky pro každého pacienta nepříznivé.
Deprese
Projevuje se déle než dva měsíce zcela změněnou náladou, bývá doprovázena právě úzkostí. Člověk v depresi je sklíčený, trudnomyslný. Cítí trvalou intenzivní nepopsatelnou úzkost, osamění. Nedokáže smysluplně pracovat, dělá mu problémy zvládat aktivity, které zvládal dříve bez problému a neumí se těšit z toho, co jej dříve těšilo. Jeho myšlení se zpomaluje, mimika obličeje vymizí, rysy ztuhnou, člověk zcela zapomněl, co je radost, sex, touha, potěšení. Ztrácí zájem o cokoliv. Když jej budeme chtít z jeho stavu vytrhnout, setkáme se od něj s nezájmem a citovým chladem.
Deprese je nazývána také apatií, neradostností.
Deprese jako reakce na potíže s léčbou mnohočetného myelomu je tak zvaná reaktivní deprese. Reaktivní deprese se rozvíjí velmi rychle a má jasný začátek, provokujícím momentem je oznámení přítomnosti nemoci. Člověk v depresi se v naprosté většině z tohoto život ohrožujícího stavu nedostane svou vlastní mocí.
U každé položky vyjmenovaných psychických bolestí je NUTNO myslet na tzv. osoby podpůrné (rodinu, přátele, známé), které mohou trpět naprosto stejně a intenzivně jako pacient!